Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 107

Nedělní poslech 107

Victimer5.5.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Of Spire & Throne a její album "Penance".

Na dnešní neděli jsem si nechal v zásobě jeden pěkně tvrdý oříšek k rozlousknutí. Když už se mu po mnoha týdnech komplikované poslechové dřiny dostanete k jadérku, zjistíte, že jadérko samo o sobě je jen syrovým, težko žvýkatelným materiálem bez chuti a zápachu. Tak jej hodíte na zem a chcete zuřivě rozšlapat, ale ani to úplně nejde. Furt to různě odlítává a lepí se na podrážku, takže nezbývá než si odplivnout a jít pryč. Nebo naopak zpátky na začátek. To už se odvíjí podle toho, kdo má kolik sil, míry doomové tolerance a snahy tomu všemu přece jen přijít na chuť. Dnešek patří skotské trojici Of Spire & Throne a jejich druhému albu Penance.


Je to neděle věnovaná dlouhé doomové kalnosti jako stvořené pro dny bez slunce a hřejivé vůně jara. Hudba této kapely je suchá jako troud, nicotná jako když v pátek ráno zjistíte, že víkend nebude, protože nastává konec. Ende, finito. Všeho a všude. Nečekejme žádné žalmy, smyčcové nástroje, ani závan epické atmosféričnosti. Jen zmar, těžkotonážní pomalá tempa a prázdný pohled do totálně šedého nebe. Hudba Of Spire & Throne je totiž ze všeho nejvíc šedá. Hnusně fádní, nekomfortní a jen velmi pomalu rozplétající něco jako příběh. A to je na ní tak přitažlivé. Není to ani tak o tom, že doom této kapely nelze uchopit, strávit nebo si nad ním nezdravě dlouho lámat hlavu. On je prostě tak šedivě destruktivní, až to odrazuje a přitahuje zároveň. Většinou tedy ty, kteří si rádi poslechově ubližují.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/of%20spire%20and%20throne%20band.jpg


Každý správný doomový fanatik to nevzdává a hledíc vstříc hromadě hoven se snaží pochopit, že se přes ni dostane a že by to časem mohlo být schůdnější. Třeba zítra, nebo jindy... ale možná taky nikdy. V případě skladby Sorceror už se dostáváme na úroveň experimentu, kdy je sound kapely pln takového odhodlání být trudnomyslný a zoufalý, že několikrát během skladby zdechne jak prašivý pes, aby se pak přece jen odšoural o kus dál a cosi spílal nebesům. Bože, proč jsi mě opustil...? To třeba závěrečná věc Dissident je víc hutná, oproti minulé skladbě až groovy (když si odmyslíme tu "mystic echoes from underground" pasáž) a plná plesnivých vizí do budoucna. No vizí... Račte si sami vybrat, kdy doom téhle kapely zvedá náladu do té míry, že jej můžeme počastovat vřelejším slůvkem. Já takové místo na albu nenašel.


Doom metal Of Spire & Throne je jeden z těch nejuvěřitelnějších a nejskeptičtějších, jaké jsem v posledních týdnech mohl slyšet. Je to bolest, hrana, je to kus tajemně suché hmoty, která je nepoddajná a je těžké ji mít nablízku. Martyrium, které mě strašně baví podstupovat. Určitě doporučím skalním trpitelům sludge/doomové tvorby, nebo těm, jenž jsou nakloněni jakékoliv složitější misi na poli metalové hudby obecně. Zapomeňte na Skotskou vysočinu a hrdé hrady, užijte si hrdý kus blitku na špičce vaší boty! Doom on!

 



Kapela: Of Spire & Throne
Album: Penance
Styl: sludge / doom metal
Vydáno: 12/2018
Země: UK
Vydavatel: Aesthetic Death
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:
Ali Lauder - kytara, zpěv
Graham Stewart - bicí, synths, piano
Joe Turner - basa, double basa, elektronika
+ hosté



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky