Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 107

Nedělní poslech 107

Victimer5.5.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Of Spire & Throne a její album "Penance".

Na dnešní neděli jsem si nechal v zásobě jeden pěkně tvrdý oříšek k rozlousknutí. Když už se mu po mnoha týdnech komplikované poslechové dřiny dostanete k jadérku, zjistíte, že jadérko samo o sobě je jen syrovým, težko žvýkatelným materiálem bez chuti a zápachu. Tak jej hodíte na zem a chcete zuřivě rozšlapat, ale ani to úplně nejde. Furt to různě odlítává a lepí se na podrážku, takže nezbývá než si odplivnout a jít pryč. Nebo naopak zpátky na začátek. To už se odvíjí podle toho, kdo má kolik sil, míry doomové tolerance a snahy tomu všemu přece jen přijít na chuť. Dnešek patří skotské trojici Of Spire & Throne a jejich druhému albu Penance.


Je to neděle věnovaná dlouhé doomové kalnosti jako stvořené pro dny bez slunce a hřejivé vůně jara. Hudba této kapely je suchá jako troud, nicotná jako když v pátek ráno zjistíte, že víkend nebude, protože nastává konec. Ende, finito. Všeho a všude. Nečekejme žádné žalmy, smyčcové nástroje, ani závan epické atmosféričnosti. Jen zmar, těžkotonážní pomalá tempa a prázdný pohled do totálně šedého nebe. Hudba Of Spire & Throne je totiž ze všeho nejvíc šedá. Hnusně fádní, nekomfortní a jen velmi pomalu rozplétající něco jako příběh. A to je na ní tak přitažlivé. Není to ani tak o tom, že doom této kapely nelze uchopit, strávit nebo si nad ním nezdravě dlouho lámat hlavu. On je prostě tak šedivě destruktivní, až to odrazuje a přitahuje zároveň. Většinou tedy ty, kteří si rádi poslechově ubližují.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/of%20spire%20and%20throne%20band.jpg


Každý správný doomový fanatik to nevzdává a hledíc vstříc hromadě hoven se snaží pochopit, že se přes ni dostane a že by to časem mohlo být schůdnější. Třeba zítra, nebo jindy... ale možná taky nikdy. V případě skladby Sorceror už se dostáváme na úroveň experimentu, kdy je sound kapely pln takového odhodlání být trudnomyslný a zoufalý, že několikrát během skladby zdechne jak prašivý pes, aby se pak přece jen odšoural o kus dál a cosi spílal nebesům. Bože, proč jsi mě opustil...? To třeba závěrečná věc Dissident je víc hutná, oproti minulé skladbě až groovy (když si odmyslíme tu "mystic echoes from underground" pasáž) a plná plesnivých vizí do budoucna. No vizí... Račte si sami vybrat, kdy doom téhle kapely zvedá náladu do té míry, že jej můžeme počastovat vřelejším slůvkem. Já takové místo na albu nenašel.


Doom metal Of Spire & Throne je jeden z těch nejuvěřitelnějších a nejskeptičtějších, jaké jsem v posledních týdnech mohl slyšet. Je to bolest, hrana, je to kus tajemně suché hmoty, která je nepoddajná a je těžké ji mít nablízku. Martyrium, které mě strašně baví podstupovat. Určitě doporučím skalním trpitelům sludge/doomové tvorby, nebo těm, jenž jsou nakloněni jakékoliv složitější misi na poli metalové hudby obecně. Zapomeňte na Skotskou vysočinu a hrdé hrady, užijte si hrdý kus blitku na špičce vaší boty! Doom on!

 



Kapela: Of Spire & Throne
Album: Penance
Styl: sludge / doom metal
Vydáno: 12/2018
Země: UK
Vydavatel: Aesthetic Death
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:
Ali Lauder - kytara, zpěv
Graham Stewart - bicí, synths, piano
Joe Turner - basa, double basa, elektronika
+ hosté



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky