Článek: Nedělní poslech 108

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 108

Victimer19.5.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme projekt Anihila a jeho debutové album "Silent Annihilation".

Vesmír je hluboký, nekonečný, neprozkoumaný a fascinující. Týká se to i různých hudebních kapel a jejich nahrávek a pokud se zaměříme na tajemně strohý svět dark ambientu, tak je výčet vyjádření a podlehnutí významu neuchopitelnosti poměrně rozsáhlý. Fantazii se meze přece nekladou. A nekladou se ani dnes ve společnosti nového a zatím neznámého projektu Anihila, za jehož realizací stojí Duncan Ritchie, známý to především pro elektronicky minimalistickou práci ve jménu Flowers For Bodysnatchers. O posledním albu Alive with Scars jsme si povídali ZDE.

Kdo Duncanovu hudbu zná a tuší, jakým směrem se může ubírat, takový se musí nadchnout i pro hluboký vesmír Anihila. Pro hudbu projektu, který je svým zaměřením striktně temný, pohybující se uprostřed cizích galaxií, jejich nekonečné tmy a v němém odrazu vesmírných útvarů, pro které ještě nemáme jméno. Fascinovaný dalekou plejádou světel a mystikou prostoru kolem. Ale nebyl by to Duncan, aby i do Anihila nezapomněl zakomponovat kus jemnocitné souhry a pokoušení lehkých melodií. I ony se u Anihila tu a tam objeví a protnou stísněnou depresi, která se při pohledu na obří vesmírná tělesa začíná zvukově kumulovat.

Anihila je výborný dark ambient. Atmosférický a děsivý. Představující další možnosti a zvuky, které tomuto stylu patří a které ho upevňují v jeho pozicích. Anihila v tomto případě nijak nepřekračuje žánrové mantinely, ale svými zvuky zcela pohlcuje a přenáší do nekonečných míst tiché tmy. Z mého pohledu a dlouhých poslechů různých podobně orientovaných nahrávek představuje tento nový opus samý top žánru.

Ticho možná léčí, ale skutečné zvuky nekonečna umí vyvolat opravdu zásadní pocity. Když k tomu přidám stylový obal a schopnosti autora, je před námi album, které by mělo získat na zaslouženém ohlasu. Anihila je vesmírná výprava se skutečným a nepříjemně temným prostředím, která probouzí další a další otázky k danému tématu. Po stránce hudebního zaměření je to top kvalita.

Kapela: Anihila
Album: Silent Annihilation
Styl: space / dark ambient
Vydáno: 5/2019
Země: Austrálie
Vydavatel: Pretty Dead Girl Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Duncan Ritchie - koncept, elektronika

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.