Článek: Nedělní poslech 111

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 111

Jirka D.14.7.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Triponaut a jejich stejnojmenné krátkometrážní album.

Historie pražské kapely Triponaut je docela krátká, a to i když k ní připočteme předchozí etapu fungování, kdy všechno běželo pod názvem Jeremy. Začátek se datuje do roku 2016. Pokud snad začnete pátrat po webu, kdože za touto muzikou stojí, nedopátráte se ničeho, resp. mě osobně se nic najít nepodařilo. Což možná bude moje neschopnost, anebo taky ze strany kapely záměr, který respektuju a vlastně je mi to docela jedno. Snad jen doplním, že pod jménem Triponaut se ukrývá čtveřice muzikantů s nástrojovým obsazením kytara, baskytara, bicí a trubka společně s hromadou elektroniky.

Tedy bez zpěvu, rockově, hodně do prostoru a na velkých, téměř snových plochách.

Triponaut

Pokud bych měl říct jedno jméno, kterým bych přiblížil muziku této kapely, zmínil bych jednoznačně Maserati, i když ti svůj elektronikou nakopnutý post-rock ženou vpřed spíše v tanečním rytmu, kdežto tato čtveřice se rozprostírá v ploše a míří spíše ke vzdáleným horizontům a možná ještě kousek za ně. Jakkoliv zvukově celkem podobně a mnohdy dost podobnými prostředky v podobě jednoduchých, dokola se opakujících smyček, na které se postupně nabalují další, které zprvu jednoduchý motiv pozvolna rozvíjejí a gradují.

Dnes zmíněná deska je jejich první, alespoň nic dalšího jsem nikde nedohledal. Jsou na ní tři skladby a nutno dodat, že tři skladby povedené, konzistentní a přesvědčivé. Vznikly v JáMoru a po pravdě mi to nepřijde nijak důležité. Čtvrtá položka playlistu Detroit je bonus, věc starší, nahraná jinde, s masivnějším nasazením trubky, celkově experimentálnější a nemyslím si, že tak zdařilá jako její tři mladší sourozenci. Ať tak či onak, výsledný dojem (tedy můj výsledný dojem) je překvapivě dobrý a jméno Triponaut si zařadím mezi ty, od kterých lze v budoucnu něco očekávat. Bez ohledu na to, že tenhle žánr už vyždímali mnozí před nimi.

Kapela: Triponaut

Album: Triponaut

Styl: instrumental post-rock / space rock

Vydáno: 06/2019

Země: Česko

Vydavatel: vlastní náklad, digitálně na bandcampu

Odkazy: bandcamp / facebook

sestava neuvedena

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.