Článek: Nedělní poslech 117

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 117

Victimer10.11.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Tel a její debutové album Lowlife.

Dnes si posvítíme na další US chásku, která během svého krátkého tvůrčího života plivla na svět debutové album. Neurvalá čtyřka Tel vznikla v roce 2016 a stihla vydat pouze demo a singl. Po této seznamovací kombinaci vrhla všechny své síly do první velké desky. Ta vyšla letos na jaře, drží se půlhodinové délky a tvoří ji pět skladeb zajímavého tvarování doom metalu.

Tel jsou co do stylové příslušnosti nejvíce věrni právě tomuto žánru. Jejich příspěvek vychází z kamenitých údolí a podvědomí atakuje s patřičnou dávkou neomalené drzosti. Jak se na stoner a sludge doomové kapely sluší a patří. Na sborové žalmy a vnitřně zlomené bolestínky není čas. I tak se ovšem jedná o velice variabilní záležitost.

Tel si to drtí po svém, ale nejsou to burani ponoření do svých těžkých, skály lámajících riffů. Hoši vědí, že venku je příliš dobré muziky, kterou nelze ignorovat. Výsledkem je mix zemitého metalu s tím atmosférickým s až progresivními choutkami. Jména uvedená v těsném příbuzenství s Tel nelžou. Kombinace YOB a Mastodon se mi jeví jako nejvýstižnější.

I vokálně jde o proměnlivou desku. Od bahnem potřísněných obličejů s neúprosným výrazem, po vzletné nápěvy a spojení se sférou nad našimi hlavami. Je v tom kus psychedelie, je v tom kus hovna a taky kousek míru pro všechny. Tel tohle všechno hezky míchají v jeden celek a jde jim to od ruky. Pokud jste obdařeni stejně jako oni, vyjděte jim naproti, jistě z vás budou přátelé.

Kapela: Tel
Album: Lowlife
Styl: psychedelic doom metal
Vydáno: 3/2019
Země: USA
Vydavatel: Aural Music
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Dante DuVall - zpěv
Michael Potts - kytara
Ed Fierro - baskytara
Matt Grigsby - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 11.2.15 9:54

Hezky napsáno. Já osobně jsem sice taky z té starší generace, co zažila kouzlo gramodesek v plné palbě a měl jsem sbírku vinylů docela obšírnou, nicméně jak desky mizely a s nimi i kazety, přešel jsem na cd a nedám na ně dopustit. Ale jestli je lepší ten formát nebo druhý? To je mi vcelku fuk. Mánii kolem "návratu" vinylu chápu trochu taky jako snahu firemní politiky zanést trochu fetiše mezi posluchače. Kdo tento formát miloval, nikdy nepřestal. Kolikrát koukám, kolik mladých se k fošnám hlásí a přiznávají, že gramofon nemají a nebo jen jako součást minivěže i s mp3 přehrávačem v jednom. Jirka ale tohle neřešil. Rozebíral kvalitu obou formátů a právě v tom se mi líbí jeho nezaujatost v názoru. Přitom se jedná o obyčejného audiofilního maniaka!!! :D