Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 118

Nedělní poslech 118

Jirka D.15.12.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu The Doghunters a její album Splitter Phaser Naked.

Jestli občas s takovou chutí píšeme o tom, jak se ta která kapela trefila vydáním svého nového alba do ročního období a počasí za oknem (stačí si všimnout, kolik doom metalu vychází na podzim a zkraje zimy), tak v případě německých The Doghunters nelze jinak než napsat pravý opak. Vydat tuhle muziku v prosinci je tak trochu provokace. Jejich desku si umím víc než kdy jindy představit v létě, někdy v pozdním odpoledni nebo zvečera, kdy to člověku po celodenním vedru začíná zase trochu myslet a celkem instinktivně se sune k místu, kde má nachlazené lahváče.

 

The Doghunters bandCo tahle kapela hraje? Tak především rock, který snese přívlastky jako lehce psychedelický, tak trochu funky, hodně s nádechem retro, takže pokud vám sedli svého času takoví The Strokes, tohle by se vám mohlo líbit. The Doghunters nejsou tak dobří, nejsou úplná kopírka, ale to retro v jejich zvuku slyšet je. Stejně jako je vidět na obálce, kde vyobrazená nahotina evokuje téměř sto let staré nálady a narozdíl od dnešní vyhublé módy láká na příslib pohodlného sexu. Hmmm.

 

Hudebně kapela staví na celkem jednoduché rockové šabloně, kterou v mých uších táhne nahallovaný zpěvák, historizující klávesy a pedály na kytarách. Občas vše seskládané do svižné kompozice, s jednoduchou, ale naprosto účinnou rytmikou, občas lehce přehnané nad rámec slušného vychování (závěr Make It Happen), většinou ale ve středním až pomalejším tempu, v poklidu a s rozvahou. Brzdou zcela snadného poslechu může být to, že kapela se snaží vyvarovat těm nejtriviálnějším postupům, nesází na jednoduché, rytmicky šlapavé a energické skladby a dost často si spíš hraje pro sebe a tvoří bez ohledu na první dojem. Výhodou je, že se snaží využít potenciál všech nástrojů, experimentuje se zvuky, s efekty a pokud budete trochu trpěliví, album se umí odměnit.

 

Bez ohledu na z toho plynoucí komplikace a očividnou snahu kapely neznít jako trapná kytarovka na studentský majáles, je Splitter Phaser Naked pořád především poslechovou deskou. Nelze za ní, pod ní, v ní ani nikde jinde hledat cokoliv většího, nějaké přesahy a nové obzory. Nejsou tam. Poslech na pohodu, to dokážu slíbit. A jsou chvíle, kdy to prostě stačí.

 

 


 

Kapela: The Doghunters

Album: Splitter Phaser Naked

Styl: psychedelic rock / funky / retro rock

Vydáno: 12/2019

Země: Německo

Vydavatel: Tonzonen Records

Odkazy: bandcamp / facebook / homepage

 

Sestava:

Schäng Anakonda

Peter Silie

Marquito Ferrero

Miami Vince

Theo Van Heuss

 

+ hosté

 


 

Nahrávka byla webu Echoes poskytnuta hudební agenturou Creative Eclipse PR.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Konnie / 16.12.19 9:43odpovědět

Proč mi "naskočili" The Atavists? :-)

Jirka D. / 16.12.19 10:51odpovědět

Může být, je to podobná rocková pohoda, i když The Atavists to táhnou víc do stoneru. Ale proč ne :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky