Článek: Nedělní poslech 119

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 119

Sorgh19.1.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme finské Abbhorrence a jejch poslední počin s příšerným názvem. Megalohydrothalassophobic.

Není úplně běžné, aby kapela uspokojovala své mrzké tužby vydáváním pouze krátkometrážních nahrávek, ale Finům Abhorrence to zatím evidentně stačí. V jejich novodobé historii, která se píše od roku 2012 (předtím měli dlouhou přestávku, která dělí novodobou etapu života kapely od první, krátké fáze v letech 1989 - 1990) spáchali jen kompilaci, živák a jedno EP, o kterém se teď budeme bavit. Co se týče produktivity je to tedy docela slabota a je to škoda, protože mě jejich hudba baví. Možná je skládání příliš vyčerpává nebo dávají přednost koncertování, ale to je nakonec buřt.

Poslední chuťovka z roku 2018 s předlouhým názvem Megalohydrothalassophobic ukazuje výborný death metal, ve kterém nejde přeslechnout skandinávskou, konkrétně finskou stopu melancholie. Přiměřené množství melancholického lkaní rozpuštěné v pomalém a těžkém soundu vyvolává dojmy a pocity, za kterými se na sever jezdí a odkud se hudba čile vyváží. Chyba by byla považovat Abbhorrence za sice tvrdé, ale zpomalené pomatence motající se v bahně vlastní nemohoucnosti. Kapela dokáže sešlápnout pedál k podlaze a hezky provětrat duchny (Anthem For The Anthropocene).

Ruku v ruce s nasazením jde i přiměřený stupeň techniky, která sice neoplývá kdovíjakou exhibiční formou, ale dává základy nadčasovému dílu, které vyznává konzervativní hodnoty.

Kapela: Abhorrence
Album: Megalohydrothalassophobic
Styl: death metal
Vydáno: 2018
Země: Finsko
Vydavatel: Svart Records
Odkazy: Bandcamp / Facebook

Sestava:
Jussi "Juice" Ahlroth - basa
Kalle Mattsson - kytara
Tomi Koivusaari - kytara
Jukka Kolehmainen - zpěv
Waltteri Väyrynen - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 29.2.20 23:32

Hodnota DR je opravdu diskutabilní. Jak už tady několikrát zaznělo, jsou nahrávky, kde je hodnota DR překvapivě nízká/vysoká a přitom to je/není v pohodě (např. Alcest z loňska se mi poslouchají dobře, přitom to s 7-8 taky není žádná sláva). Jsou taky nahrávky, které mám max. na mp3 a poslouchám jen venku nebo jako kulisu, protože na křeslo s lahváčem to není a ani nemusím zkoumat, jakou DR to má (třeba War of Kings od Europe, alba od Cormorant, Sólstafir). Je víc bodů, kde lze nahrávku potopit. Master a zhovadilosti typu clipping apod. tomu pak už dají jen korunu. Když to ze studiových monitorů zní skvěle, je to známka, že je něco špatně :-) U velkých jmen je tento trend zarážející, v nižších patrech to je spíš výsledek poměru cena/výkon/schopnosti.