Článek: Nedělní poslech 121

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 121

Victimer2.2.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Blue Hummingbird on the Left a její debutové album Atl Tlachinolli.

Prokletý facebook. Na sklonku roku jsem ve spojení s labelem Iron Bonehead narazil na roční zúčtování jednoho extrémně laděného maniaka a postupně se prodíral jeho žebříčkem zkažených hodnot. Ve výčtu jeho oblíbenců jsem narazil také na jméno Blue Hummingbird on the Left a už po prvních tónech jsem měl se svou vrozenou zlomyslností až nebezpečně jasno. Tento typ odkrývání starých kultů mi bude po vůli. Blue Hummingbird on the Left jsou zanícení mezoameričané uctívající staré tradice a zvyky Aztéků. Mají pudy válečníků a skrze zhýralou temnotu black metalu provolávají k nám obyčejným smrtelníkům slávu starých mýtů.

Jejich debutové album mě prakticky ihned odrovnalo nekompromisním spojením démoničnosti, podzemní špíny a síly pohanských tradic, která je zde zastoupena víceméně pocitově, než aby na osud nahrávky nahlížela z první linie. Tedy až na výjimky typu rozjezdu v songu Rain / Campaign. Jinak je Atl Tlachinolli především mrzká vášeň, ze které čpí aura a duch starobylé surovosti black metalu, jenž určuje pravidla. Albu nejsou cizí ani nevtíravé melodie a solidní porce chytlavosti, ale i tyhle parametry podléhají animální síle, která album pohání. Ta hraje prim. Epika je zašpiněna, tančit se nebude a louče po stěnách jsou pro holky. Tady poteče jejich krev a atmosféru obětování protne jen bláznivý ryk posedlých démony dávné kultury.

Blue Hummingbird on the Left jsou krutí šamani, kteří se s tím moc nepárají. Žádné velké úvody a seznámení s prostředím, jen tvrdá pohanská pravda a neúcta. Podzemím se kromě občasných halekání rozléhají vokální echa, vyštěkávaná do tmy a znějící tak stereotypně, až si na ně člověk prostě zvykne. Patří tam. Kdo rád starobu podobně orientovaných Volahn, jistě najde zálibu i v Blue Hummingbird on the Left. Povedlo se jim poslat do oběhu (ne)citlivě zkažené album, které hraje pravou temnou hru bez řádu a pravidel. Tahle hudba se musí cítit, o ničem jiném to není.

Kapela: Blue Hummingbird on the Left
Album: Atl Tlachinolli
Styl: black metal
Vydáno: 2/2019
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp (label)

Sestava:
Tlacaelel - flétna, zpěv
Yecpaocelotl - kytara
Coapahsolpol - baskytara
Yayauhqui - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 2.6.18 9:18

Na Grave Upheaval nemusí mít člověk zálibu v death metalu (já obecně ten žánr nemusím) a přesto ho to album přirazí ke zdi a dostane ho tam, kam chce. Ty záhrobní výdechy, ten pocit, že se neustále něco děje v pozadí, ten přehlučněnej dětskej pláč snad ve třetim songu (fuj!), ta deska je fakt děsivá. Jestli u mě vyvrcholil minulý rok vývoj black metalu novým albem od Throane, tak tenhle rok to jsou pro death metal Grave Upheaval. Potěšila nostalgická zmínka o Musique od Theatre of Tragedy, která byla mojí první kazetou z období, kdy jsem nastoupil na střední a skrze tamní metalisty jsem začal být zasvěcován do toho, že existuje i jiná hudba než System of a Down, Rammstein a Offspring. Ačkoli Raymond, který se neustále cpal k mikrofonu, byl skutečně nesnesitelný, tak hudebně to byla dost bohatá deska, hádám ale že s ní tehdy museli nasrat dost svých fanoušků. Každopádně na památku je dle tohohle alba stále pojmenována moje složka s hudbou.