Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Kenneth Minor - On My Own

freak folk / folk

říjen 2019

Unique Records

12 skladeb, 46 minut

facebook // homepage // bandcamp

Při prvním poslechu téhle desky vás napadne spousta věcí - bude v tom Amerika, zpívající sólo egoista s kytarou a foukací harmonikou, western & country, západ, Johny Cash, Bob Dylan a třeba Neil Young. Překvapivě není On My Own deska jednoho muže (nebo ženy) a nikdo v kapele se nejmenuje Kennetr Minor. Je to trochu zmatek, který naštěstí dokáže služně vyžehlit naprosto pohodová muzika.

Ta kytara tam je, stejně tak foukající harmonika a taky jeden hlavní zpívající tahoun. Ale jmenuje se Bird Christiani (pokud je to jméno) a má kolem sebe švitořící kapelu, která často jen tak šumí na pozadí, ale stejně tak se umí slušně rockově odvázat (Wrap Up a Deal). Žánrově najdete vlivy folku, blues, amerického country a bude vám s tímhle mixem docela dobře, protože přesně za tímhle účelem byla tahle muzika stvořena (jsem o tom přesvědčen). Deska plyne na vzdušné vlně lehkosti a romantiky (ne, není to sprosté slovo), ničím neuráží a současně ničím nepřekvapuje.

Ve výsledku je pro mě tohle album příjemným překvapením, protože první závěry vytvořené na základě kýčovitého vizuálu, z něhož byla cítit dekadence a snaha o umění za každou cenu, slibovaly spíš složitou a samoúčelnou alternativu pro blbečky intelektuály. Naproti tomu je On My Own přirozená a příjemná deska, kterou si dokážu pustit v kteroukoliv denní dobu a je mi s ní fajn.

// Lucy Kruger & The Lost Boys - Sleeping Tapes For Some Girls

psychedelic folk / dark folk

září 2019

Unique Records

10 skladeb, 35 minut

facebook // bandcamp

Co předchozí deska (myšleno ta výše) naštěstí nenaplnila, to je tentokrát dotaženo zcela. Osamělá pěvkyně, kytara, intimní a hodně komorní atmosféra, osobní zpověď, možná terapie. Lucy Kruger je takové vyžle z Jihoafrické republiky, které se loni přestěhovalo do Berlína z důvodů, které neznám. Album Sleeping Tapes For Some Girls je její druhé, bylo nahráno ještě na jižní polokouli a podle všeho je určené pro nějaké úplně jiné posluchače než pro mě.

Hlavní můj problém je ten, že nahrávce chybí jakákoliv hudební dynamika a všechno se soustředí na plácání se v citech a pocitech, které možná pochopí její nejbližší známí, ale přenést je přes kontinenty na někoho, komu je nějaká Lucy Kruger u ... prosně ho nezajímá, je neřešitelný úkol. Kapela ukrývající se za jejími zády je zbytečně skromná, schovaná pod jejím uvzdychaným projevem, který albu dominuje (logicky), a kterému lze bez znalosti jakéhokoliv kontextu těžko podlehnout.

On v podstatě už název hovoří v tom smyslu, že tahle deska nebude pro každého a nejméně pak asi pro takové ty chlapce, kteří mají v hudbě rádi trochu energie a jsou zvyklí si rytmus odklepávat nohou na podlahu. U této desky si neodklepete nic, možná jen sami sebe na konci radostí nad tím, že už to máte za sebou.

// Sons of Alpha Centauri - Buried Memories

post-rock / ambient / experimental

říjen 2019

H42 Records

6 skladeb, 46 minuty

facebook // homepage // bandcamp

O téhle britské kapele jsme na Echoes už psali a pozorní čtenáři si jistě vzpomenou na Krustyho recenzi jejich předchozí desky Continuum z roku 2018. Pokud ne, tak TADY ji máte. Uvedený letopočet jasně ukazuje, že Sons of Alpha Centauri nezahálejí a po roce a nějakých drobných k tomu servírují další album, na stejném vydavateli, se stejně zneklidňujícím obalem.

Slušelo by se uvést, že jejich muzika je čistě instrumentální rock, který snese mnoho přívlastků (post, psychedelic, experimental ambient,...) a že podobné hudby lze vydávat tuny do roka. Snad že si něčeho takového byla kapela vědoma, a možná proto předkládá desku, která není pouhou sbírkou jednotlivých skladeb, ale poměrně zajímavým experimentem na poli post-produkce. V podstatě na ní ani v nejmenším nejde o to, jestli obsahuje nějaké nové skladby, nebo se vrací ke starším věcem. Důležité je to, že něco míchal Justin Broadrick, něco James Plotkin, něco je uvedeno jako Jesu Remix, něco James Plotkin Remix a že se vám z toho může v mnoha ohledech zamotat hlava. Například skladba Hitmen je na šestiskladbové desce hned třikrát - ve třech různých verzích, od sebe odlišných tak, že vás to možná začne zajímat.

I přes docela zajímavý a ojedinělý přístup ale nejsem přesvědčen o tom, že by podobná nahrávka dlouhodobě mohla zajímat někoho jiného než zaryté příznivce kapely; nato je příliš vzdálena tradičním hodnotám a porovnávat přístupy různých zvukových inženýrů je záležitost čistě pro šťouraly. Což klidně zkuste, zašťourejte si a uvidíte, jak dlouho vám to vydrží.

// Suzan Köcher’s Suprafon - Suprafon

psychedelic folk-rock

listopad 2019

Unique Records

9 skladeb, 42 minuty

facebook // bandcamp

Suzan Kocher’s Sprafon je německá kapela a slovo „suprafon“ v jejím názvu a názvu aktuální desky má skutečně spojitost s českou vydavatelskou firmou stejného jména. Může být, proč ne. Jenže tahle kapela jde dál a prý na základě inspirace, které se jí dostalo při návštěvě Prahy, si s tou češtinou a českými vlivy zahrává ještě mnohem víc - pětice skladeb má české názvy včetně naprosto správně použité diakritiky (Hlavní nádraží, Píseň dne,...) a v jedné z nich (Pěšky do města) dokonce zaslechnete hlášení nádražního rozhlasu, které zná asi každý, kdo jel někdy vlakem.

Tím ale veškerá spojitost s naší domovinou končí, dokonce i texty těch česky pojmenovaných skladeb jsou v angličtině, takže v bookletu máte možnost se dočíst zběsilé informace typu Hlavní nádraží (written by Julian Müller). Hudebně je tahle deska američka, hluboce ovlivněná estetikou 60. let a generací hippies, což se projevuje i na stylizaci kapely na fotkách a sociálních sítích. Současně ale pocítíte silné vlivy dneška - kapela se vyhýbá zvukovému retru, její sound je typicky dnešní, čistý, digitálně vyčištěný a žádnou patinu starých časů si s sebou nenese.

Jednotlivé položky tracklist jsou prostě písničky, se silnou melodikou, samotnou kapelou řazené k psychedelickému folk-rocku, což můžu sem tam být, místy bych řekl prostě pop rock a dojmy jako takové béčko The Cranberries (Hlavní nádraží). Deska je příjemná poslechovka bez přesahu a bez přidané hodnoty, což platí dvojnásob pro ty, kteří se nepočítají mezi fanoušky podobného stylu hudby. Ale střílet se proto nebudem.

Nahrávky byly redakci poskytnuty hudební agenturou Creative Eclipse PR.