Článek: Nedělní poslech 12

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 12

Victimer9.10.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Setentia a její album "Darkness Transcend".

Dnes se vypravíme opravdu daleko. Nový Zéland není zrovna destinací, kam by většina z nás létala léto co léto za nevšedním zážitkem, ale dnes se tam přesto podíváme. Ta dálka se v tomto případě stoprocentně vyplatí. Spolu s kapelou Setentia zdoláme nejeden horský masív, překonáme nesnáze rozbouřené řeky a dost času strávíme také pod zemí. Od kapely, která holduje technicky vybavenému death metalu, jehož ostré hrany co chvíli smáčí v ambientním roztoku a prakticky neustále se pohybuje v příšeří, jsou výpravy pod povrch logickou nutností.

Abychom si tohle šíření temnoty více přiblížili, jako vhodnou a zásadní berličku je dobré využít příspěvků oslavovaných Ulcerate, ke kterým mají Setentia velmi blízko. A příliš daleko to není ani k sousedům Gorguts, nebo přespolním kazatelům Deathspell Omega. Setentia se nebojí využít potenciálu black metalu a zdatně jím svůj organizovaný extrém promíchávají. Nebojí se ani melodií, které vedle své chaotické podstaty, umí být i vlídné a atmosféricky pročesávat zacuckané výjevy ze chřtánu matičky Země. A zmiňované dark ambientní vlny? Zanícené a děsivé, ne jen prázdná vyklidněnost po nezdravém pustošení.

Album bylo k mání již během jara jako digitální část organismu Setentia a jeho fyzická podoba dostane zelenou až 11. listopadu díky Blood Music.

Sedm štychů vyrovnané a přitom stereotypu prosté hmoty, která funguje na první dobrou a s dalšími poslechy její význam a hloubka jenom roste. Darkness Transcend je albem, které se nadmíru vydařilo. Má duši, charakter a i když svým výrazem inklinuje k výše jmenovaným kapelám, nesnaží se je hloupě vykrádat a drží si svou linii. Kvalitativně převyšuje většinu ostatních pokusů o podobně zhoubný materiál a já si jej soukromě řadím k tomu nejlepšímu, co se letos v ranku death metalu objevilo. Myslím, že určitě nejsem sám a třeba nás časem bude ještě víc. V případě Setentia vidím ambice kapely hodně vysoko a dvanáctý Nedělní poslech zakončím se slovy "tohle prostě musíte zkusit".

Kapela: Setentia
Album: Darkness Transcend
Styl: technical death metal
Vydáno: 3/2016 // 11/2016
Země: Nový Zéland
Vydavatel: vlastní náklad // Blood Music
Odkazy: facebook

Sestava kapely:
Adam King - baskytara
Hugo Gravelle - bicí
Jag Dhaliwal - kytara
Cameron Thompson - kytara
Maxwell Gravelle - kytara
Jasper Russell-Dennis - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.