Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

NihilCut je nová rubrika věnující se minoritně orientovanému minimalismu, jehož prapůvodem je elektronika. Nejčastěji se spolu budeme procházet podzemním labyrintem dark ambientu, na tento styl byla také rubrika v zárodcích mířena. Bránit se ale nebudeme ani blízkým žánrům či subžánrům, pokud bude jejich hlavní odkaz spadat do temně okrajové elektroniky. I v tomto odvětví vzniká dost nahrávek na to, aby se o nich psalo. Jednou za měsíc, vždy uprostřed toho konkrétního, se budeme snažit připomínat pár zajímavých alb, které stojí za to zmínit a na které se nedostane v rámci klasických recenzí.

   NORTHAUNT: Night Paths

   nordic dark ambient

   The Last Bleak Days Records / říjen 2017

   bandcamp // facebook

První zastávka vede na sever a je to příhodné. Projekt Northaunt, za kterým stojí jistý Hærleif Langås, jenž svou aktivitu započal v polovině 90. let, je totiž zvukovou výpovědí sněhem zapadané dálavy na sever od nás. Listovat minulostí a původním kamarádstvím s příměsí kytar a vokálu nebude třeba. Na Night Paths Northaunt přináší typický dark ambient, ve kterém hraje prim arktická atmosféra a sledování nočních, sněhem zapadaných stezek.

A když to není sníh, co pokrývá jejich prach, je to prach sám, co určuje podmračenou náladu alba. Představit si nekonečnou planinu, kde není vidět na krok a nocí proudí jen zvuky těžké mlhy, tma voní nejistotou a kdy další krok může znamenat nemilé překvapení, je docela snadné. Možná jsou odtud za normálních podmínek nádherné výhledy, možná je to Norsko, jak ho máme rádi, opravdu blízko. Realitou je ale pouze tma, mocná společnice, lstivá a neporazitelná. Ta vládne, ta řídí naše kroky.

Tuhý sever Night Paths rozhodně není krajinou pro potěchu oka. Je to podvolení se neústupnosti dominance noci, neprůchodné a sevřené. A přes všechno plánované snění, není hudba Northaunt zrovna na dobrou noc. Noc dobrá nebude. I Northaunt totiž umí vyvolat skličující a apokalyptické prostředí, v němž není dobře po těle a mysl svírá strach. Možná někde v dálce blikotá světlo naděje, možná je to však jen halucinace. Stezky jsou viditelné jen jako šedé pruhy v převládající černé, člověk jde sám a nerušen. Je pohlcený, neviditelný, možná i marný. Zvídavost však vítězí. Jako už tolikrát...

Atmosféra Night Paths se mě dotkla na správných místech a vyvolala mnoho pohnutek a citlivých nalomení. Pro lepší orientaci určitě doporučím celou diskografii Northaunt, protože tento projekt už má něco za sebou a stejně tak Hærleif moc dobře ví, kudy vedou ty správné cesty za nevšedním zážitkem. 

   SHOCK FRONTIER: Tumult

   death industrial / dark ambient

   Malignant Records / prosinec 2017

   bandcamp // facebook

Nebudeme se ale držet jen jedné temné linie. Druzí pánové na holení jsou mnohem nenávistnější záležitostí. V Shock Frontier hrají hlavní roli Kyle Carney a Robert Kozletsky (už jsme měli čest díky dark ambietnímu projektu Apócrýphos) a jejich agresivita. Shock Frontier je zuřivý industrial, mlácení rezavou trubkou do vyřazené pece, kdy vzduchem proudí radiace, kolem nás jsou rozvaliny kdysi fungující továrny a my polykáme dým její kremace.

Zuřivý ve své intenzitě, nikoli rychlosti nebo rytmice. Nic takového. Je to další z nahrávek, pro které je prioritou hlubinná exkurze do nehezky zkoušeného nitra. Shock Frontier se opírají o další nosné body, nejen industrialem je člověk mrtev. Ruchové elementy noise music a všeobjímající ambientní stejnotok si také řeknou své.

Apokalypsa je všude kolem nás, všeobecně negativní pocity ovládá zmar a vztek. Co chvíli je slyšet řev zohavených těl a za mrakem popela občas probleskne nový pohled dál za areál. Je stejně marný jako pobyt uprostřed ruin. Konec je neodkladný.

Tumult je následovníkem čtyři roky starého debutu Mancuerda Confessions a rozšiřuje dosud známé zvukové netvoření. S využitím třech dalších hostů (Gnawed, Kristoffer Oustad a Noculture) je tohle album surově minimalistickým výkřikem, varováním či snad přímo děsivým věštcem dnů budoucích.

   AEOGA: Obsidian Outlander

   ritual dark ambient

   Aural Hypnox / květen 2017

   youtube // facebook

Poslední návštěva zhýralého panství Aural Hypnox ve skutečnosti patřila podivínům Arktau Eos (bude o nich řeč příště), ale do oka mi padla i poslední placka ritualistů Aeoga. Krátká, půlhodinová mise na prahu mrzkých ozvěn industrialu, doutnajících svíček a zlomocné psychedelie v minimálním rozlišení. Nadrbaná zvonkohra, hlučící drone mystérium a nulový výhled do ulic po jedné ráno. Stačí jediný pohled ven a je po všem. Tělo dusí zatuchlá epika podzemí, pohybující se plameny, zdi i podivně svraštělé portály do jiných dimenzí.

Z jejich chřtánu jsou slyšet hlasy prostupující místností. Někdy se drží při zdi, vláčný povlak dronující mašinérie, z něhož vystupují varhany, je zle kroutí jako podivně vystupující obličeje ze stejného místa. Ale umí znít i vznešeně a vnést obřadnost do rýsujícího se zasnění (Rot Magnetism). Jsou v souznění s magickou polohou alba, které se vyloženě vyžívá v odhalování různých možností a výzev dark ambietní hudby. Pocitová nejistota na bázi rituálního skučení ze tmy jeskyně nabízí hned několik poloh a přitom netrpí nesourodostí. Naopak, výsledek je mocný a nejde jej jen tak přestat aplikovat.

Anti Haapapuro je sympatický holohlavý zvukoděj první kategorie a také jedna z vůdčích person labelu Aural Hypnox. Na skromné ploše alba Obsidian Outlander rozprostírá svou děsivou záludnost způsobem, který lze označit za jeden nejzdařilejších v rámci loňské sezóny. Pro mne snad nejzdařilejší. Nespokojí se ve svém málu pouze s málem, po celou hrací dobu se toho děje opravdu hodně. Devastace pozitivního myšlení je na maximu už jen proto, že tahle nahrávka není tmou o jedné černé, ale o spoustě vizích střídajících se pěkně v pořadí. Jo, tohle je vypečená věcička. Podzemní wellness pro solitéry kuřáky, dronemany i podivíny prahnoucí po věčném zatracení.

   SVARTSINN: Mørkets Variabler

   dark ambient / drone

   Cyclic Law / říjen 2017

   bandcamp // facebook

Jsou návraty, na které se člověk těší. Je to už osm let, kdy norský kočovník podzemím Jan Roger Pettersen pod pseudonymem Svartsinn vydal poslední regulérní řadovku Elegies For The End. Vyjma spolupráce s Northaunt nechal svůj projekt mlčet a střádal své plány, zvuky i čas. Výsledkem je novinka Mørkets Variabler, na kterou si pozval cellistu Ulvestada, ale celkově je nový materiál jedna velká TEMNOTA. 

Kdo jiný než Svartsinn má režírovat její osud. Je to podzemní hororový soundtrack, hutná masa zvukové deprese a hrůzy v jednom. Ta nejvybroušenější temná strana mysli, ryzí zlo. 

Jména autorů jako Nietzsche a Lovecraft vpašovaná do názvů skladeb jsou myslím výmluvná. Každou z kapitol alba vede jedna hlavní a hlavně depresivní zvuková linie, tma, do které vstupují další vlivy a podněty. Bezvýchodnost, urputnost, totální minimum potřeb a naděje. Tak zní Mørkets Variabler. Nejvíc se zvukově exploduje v In The Wake Of Azathoth (A Lovecraftian Epilogue), která drnčí spíš na vlně drone a chladného industrialu. Jinak je to především přízemní těžká clona tmy, kdo se snaží uhranout a působivě definovat tuhle nahrávku. A schválně si zkuste vytipovat, kdy je pánem podzemí cellista a kdy naopak není. Je to nepoměrně složitější, než u níže uvedených Wordclock, kde se doslova urval z řetězu. U Svartsinn je však stažen na pevno, výstřelky se netolerují.

Je to pohlcující, těžko nabrat dech. Návrat Svartsinn je cítit a aroma není z nejlibovějších. Takhle voní beznaděj. Vzpomínat a jmenovat si zásadní alba diskografie projektu není nutné. Je v ní dost k vybrání. A my jsme se po v červnu vydané kompilaci Collected Obscurities dočkali nové sugestivní nahrávky, jenž potvrzuje vážený status Svartsinn a znovu hlodá do bezvědomí. To je to hlavní.

   ATRIUM CARCERI: Seishinbyouin **retro nihil**

   dark ambient kult

   Cold Meat Industry / 2004

   bandcamp // facebook

V každém díle rubriky Nihilcut bych rád poodkryl tajemství jednoho z alb, které v rámci temného minimalismu nabylo kultovního statusu. Pokud přijdou tipy na další z těchto polozapomenutých skvostů přímo od vás, budu jedině rád. Dnes jsem vybral album Seishinbyouin od Atrium Carceri, které pro mne na poli dark ambientního strašení znamená naprostý top žánru. Tělo je v transu. Mysl mimo reál, ba co víc, v prostředí psychiatrické léčebny, v zajetí hlasů narušených jedinců a nekonečných chodeb obrovské budovy, ze které není úniku.

Seishinbyouin je album, jehož intenzita hororového zvučení je na nejvyšší možné úrovni. Z této desky jde fakt strach. Taky respekt z její zvrácené epičnosti a monstrózní síly nad rámec běžného uvažování. Je jasné, že tady něco nehraje, minimálně to, jak hraje surově temné soukolí Atrium Carceri na strunu světu duševních indispozic. Je ubíjející, jak je svět Seishinbyouin nemocný, plný nástrah a duševní újmy, které mate normální mysl a svazuje ji do uzlu utrpení.

Samotné slovo Seishinbyouin znamená v japonštině blázinec a buďte si jisti, že ani jeden z lékařů, ani jedno z oddělení a ani jedna z čekáren, nic není v běžném stavu. Vše je na úrovni zastaralého, děsivého setkání, kdy není možné vyléčit ani mentální porucha všech v budově, ani žalostný stav budovy jako takový. Světlo nesvítí, stěny se podivně prohlubují, stropy se hroutí. Křik pacientů je tak šílený, že myslet na sebevraždu je jedna z mála slastných myšlenek na vysvobození. To je totiž samo o sobě zcela nemožné.

Tohle mrazivé a stavy duševní nejistoty navozující album je číslem dvě v diskografii Atrium Carceri. Kdo raději uctívá prvotinu Cellblock, je to (ne)čistě na něm. Mé trvalé poškození v rámci závislosti na hudbě Simona Heatha má kořeny právě v Seishinbyouin. Jeho původní vydání v roce 2004 zaštítilo vydavatelství Cold Meat Industry a v dalších letech se mu zcela logicky věnoval label Cryo Chamber. Je to víc, než pouhé ambientní vinutí uprostřed tmy. Je to variabilní a poutavá mystika, která kdysi pomáhala formovat smysl a sílu žánru jako takového. Slova jsou v podobných případech jen něčím navíc, to zrůdné je hluboko uvnitř...

   WORDCLOCK: Heralds **nihil TIP**

   dark ambient / jazz / neoclassical

   Cryo Chamber / prosinec 2017

   bandcamp // facebook

Stejně jako bych rád díl za dílem poukazoval na kultovní alba, vyberu si vždy jedno, které v rámci každého dílu označím jako tip. Dnes zůstaneme u labelu Cryo Chamber spolu s neoklasickým putováním evropskými městy Wordclock.

Album Heralds spojuje noční vizuál dark ambientu s dozvuky klasických nástrojů a jazzovou rytmikou. Je to nestandardní procházka městy jako jsou Porto, Berlín nebo Londýn. Zachycuje se zde jejich atmosféra, historie a výrazné postavení. Za autorstvím stojí Pedro Pimentel, jenž tyhle města navštívil a velmi poctivě se pokusil zachytit to, co je dělá tak ojedinělými. Za pomocí hostů jako jsou starý známý cellmistr Amund Ulvestad nebo trumpetista George Shamanauri (Phonothek) dal dohromady až avantgardně znějící kousek, v jehož ústrojí tepe duch temnoty i spirit volnomyšlenkáře.

Heralds je v jistém směru unikátní sbírkou žánrových spojení, aby na konci mohla být ukojena experimentální dušička, jež si libuje v minimálním provedení a nepotřebuje k tomu termíny jako okázalost. Wordclock názorně ukazují, že i v těkavém málu může být mnohem víc, než se původně zdá. Heralds je s určitostí jedno z nejzajímavějších a nejpodnětnějších alb roku 2017. Zrovna taková alba jsou těmi, které pomáhají rozvíjet žánr a přináší do jeho (krásně) zatuchlých vod jisté osvěžení. Je dobré si je pamatovat.

Je to jako pamatovat si jiný svět. Pozdně večerní procházku městem sice svírá pach tajemna, ale zážitek z ní je daleko víc povznášející. Chce se říct kulturnější, otevřenější, po okraj plný inspirace. Pocity nemá v moci agónie, vždyť je to kolikrát až folklórně přízemní obrázek, který kouzlí cello a trumpeta v pasážích, kdy jsou jazzové vibrace zrovna tabu. Je sice obarven nocí a nevisí vysoko, jeho místo je pořád pod úrovni hlav kolujících ulicemi, ale je duší města a jeho odkazu. Je hrdým symbolem, byť se nedme pýchou.

Podobný přístup lze sledovat u zmíněných Phonothek, ale u nich dominují skalní masívy domovské krajiny, což dohromady tvoří trochu jiný příběh. Tady je ta atmosféra starobylé vznešenosti města velmi věrná. Člověk má neustále pocit, že se dotýká starých soch a mluví řečí, která už dávno ztratila svůj význam. Tahle procházka byla, je a ještě bude nádherná.