Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 130

Nedělní poslech 130

Jirka D.28.6.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Yune a její album Agog.

Popík. Je to asi první věc, co vás napadne při poslechu aktuální a podle všeho první desky dánské kapely Yune. A po pravdě to popík je. Na stránkách vydavatele se píše něco v tom smyslu, že se kapela inspirovala v marocké poušti, a to jak tematicky, tak zvukově. Co si pod tmím mám představit, tak úplně nevím, ale prý něco jako těžké kroky v písku. Pokud budete mít problém tenhle příměr pochopit a přetavit jej do hudební roviny, snad vás uklidní to, že jsem na tom úplně stejně.

 

Yune band

 

Pro mě je totiž deska v přímém kontrastu s promo řečmi lehká a odpočinková záležitost, která se vznáší jak na obláčku a byť v žádném případě nepředstavuje můj šálek čaje, její poslech si dokážu užít. Proč? Především díky nástrojové pestrosti a poměrně nápaditému využití syntezátorů, na kterých mnohdy stojí celé pasáže, v nichž jsou klasické rockové nástroje utopené jak v mlžném oparu. Připomene vám to pozdní Radiohead, tedy minimálně v období desky The King of Limbs, což ale samozřejmě chápu, že ne pro každého fanouška Radiohead musí být to nej období. Každopádně ta hravost tam je a budiž přičtena k duhu zatím docela mladé kapely.

 

Druhá věc podobná s u vedenou deskou britských kolegů je docela velká míra komprese finálního zvuku, která je poslechově dost nepříjemná. Asi chápu, že v touze po atraktivitě se někdo rozhodl udělat master právě takto, ale když vám do uší tepou syntetické beaty takto intenzivně celou hrací dobu alba (44 minuty), začne vám - tedy aspoň mně - podobný prožitek docela solidně vadit. Na obranu bych dokázal říct zhruba tolik, že produkce Yune se pohybuje někde na hranici popové kytarovky a přísně elektroniky, takže pravidla si lze vykládat všelijak a lze snést trochu víc než u jiných žánrů. Nicméně vše je o míře a ta některých pasážích slušně přetéká (zkuste Copy of You).

 

Palec nahoru ale míří především díky konzistentní atmosféře nahrávky, která spíš než na kompoziční stránku (ta je přísně jednoduchá) sází vše na jednu kartu aranží a nápaditého seskládání klasických nástrojů s hromadou elektronické fantazie (mimochodem slyšeli jste už nové The Strokes?). V tomto bodě Yune překvapují svobodou, fantazií a především akorátní mírou, kdy se vlastně celý hrací čas vyhýbají tak snadnému sklouznutí z nápadité, ale přitom stále civilní a „user friendly“ cesty k podivným pokusům všeho druhu. Ne, ty tam nejsou, protože Yune nejsou experimentátoři a jejich hudba patří do kategorie „poslouchat a moc u toho nepřemýšlet“. I taková je občas potřeba.  

 

 


 

Kapela: Yune

Album: Agog

Styl: alternative / indie pop

Vydáno: 05/2020

Země: Dánsko

Vydavatel: Crunchy Frog Recordings

Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Tobias Sachse - zpěv, synths, piano
Erlend Eggestad - kytary, synths, perkuse, zpěv
Nikolaj Bugge - kytary
Mads Flethøj Ege - baskytara, perkuse
Tobias Andreassen - bicí, perkuse

 

hosté:

Thorbjørn Kaas - violoncello

Nis Bysted - perkuse

 


 

Nahrávka byla webu Echoes poskytnuta hudební agenturou Creative Eclipse PR.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky