Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 132

Nedělní poslech 132

Jirka D.16.8.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Lemonheart Club a její album Nevědomí.

Úvodní téměř šestnáctiminutová kompozice Tao a Mia se táhne jak smrad a pokud jste se snad tak jako já dostali k Lemonheart Club přes Michala Sobotku a Illegall Illusion (ostatní prominou), bude to pro vás celkem kulturní šok. Kdo navíc znáte Michalům bubenický styl (a stále ještě slyšíte na obě uši), budete zpočátku trochu dumat nad tím, jestli se v téhle inkarnaci trochu nenudí - těch úderů není moc a jdou velmi pozvolna za sebou. Ale už někdy kolem páté šesté minuty to celé začne dávat smysl a skřek ne nepodobný Ultrasovi z Gospel of the Future si vás začne získávat. Gospeláky samozřejmě nezmiňuju jen tak z nudy, jistá podobnost tady je, ale oproti nim jsou Lemonhearth Club ještě víc nepřístupní, roztáhlejší a pomalí. Bude to chtít trochu vaší snahy.

 

Lemonheart Club live

 

Jestli vám bude vaše snaha v dobrém vrácena, vlastně ani nevím, deska Nevědomí nebude patřit k těm, které by rozdávaly cokoliv snadno a rychle a na mnoha jejích místech budete lehce zmateni z toho, jestli někdo někde neusnul. Ono napsat že deska se pozvolna převaluje vpřed mnohdy předbíhá skutečnost o dobrých deset kilometrů v hodině, ale časem si zvyknete a vlastně nakonec budete docela mile překvapeni, jak všechno pěkně plyne. Tři kompozice oscilující mezi osmi a osmnácti minutami nemají ambice na největší hity letošního léta, ale současně ukrývají několik intenzivních zážitků pro pochybné charaktery všeho druhu. Typicky hrubozrnná pasáž mezi pátou a sedmou minutou sklady Pohádka o chlapečkovi (není to hezký název?), která se do vás zařezává jak rezavá rašple, a i když vás to bolí, chcete víc a pořád dál. Má to své kouzlo, se kterým není radno si zahrávat a přehánět jej co do počtu opakování, ale sem tam, jednou dvakrát za den, vás to může bavit.

 

Desku Nevědomí s klidným svědomím označím jako ojedinělou v rámci českého podzemí, protože podobné muziky u nás nevzniká mnoho a ani podobných kapel mnoho nehraje. Zkuste jich najít ... tak třeba aspoň pět. Nenajdete. A být na okraji už tak dost okrajového podzemí, to je svým způsobem závazek. Pro úplnost se na závěr sluší dodat, že deska vyšla zatím pouze digitálně, a že je dostupná samozřejmě na bandcampu a dalších on-line platformách. Zvukově je dílem zmíněného Michala Sobotky, a i když výsledek občas trochu bolí, na krev z uší to naštěstí není.

 

 


 

Kapela: Lemonheart Club

Album: Nevědomí

Styl: sludge / noise

Vydáno: 03/2020

Země: Česko

Vydavatel: vlastní digitální vydání

Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Adam „Willie“ Řeháček - baskytara

Michal „Bota“ Sobotka - bicí

Jiří „George“ Gewinner - vokály

Aleš „Mils“ Hubáček - kytara, noise, samply



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky