Článek: Nedělní poslech 134

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 134

Victimer6.9.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Golgata a její album Skam.

Loni zatoulaný balíček z ruského labelu Satanath Records nakonec dorazil a protože jeho obsah skrývá zajímavé debutující soubory, rád bych je zpětně připomenul alespoň formou Nedělních poslechů. Jejich aktuálnost sice nabrala jistý skluz, ale pořád jsou to nahrávky, o kterých se moc neví a nepíše. Jedním z takových souborů je severské duo Golgata, které před rokem plivlo na svět svou první desku Skam.

Skam jsem si vybral pro jeho melodičnost a schopnost nechat tvrdé blackmetalové jadérko ochutnat víc volnosti a zahrozit víc do dálky. Album provází plechový zvuk a notně vytažená basa, která bagruje severskou náturu a nenechá ji vyletět až někam za obzor. Takže žádné folkování, vysedávání u ohýnků a nasávání medoviny. Pošli tam pivko a koukej nasekat dřevo! Golgata hrají primitivní black s pohanským spiritem, vědomi si vlastních kořenů a tradic. Zůstávají spojeni s podzemím a jeho těsným sevřením, a i když se snaží svému soundu dodat na atmosféričnosti, jejich místo je pořád v hlubinách skal.

Takže ano, black metalu Golgata nechybí rázovitá dřevnost, ale ani epické momenty, ze kterých jde cítit hrdost, což podtrhuje klasické zakomponování čistého vokálu na znamení hrdinných popěvků. Není to ale priorita, jako spíš doprovodný prvek. Čistý pagan metal tak kapela nenabízí, na to je příliš věrna uhelným kobkám a zubatému ostří sekyrek. Oni sami Golgata nijak nespekulují a nevymýšlí, jsou zkrátka věrni svému původu a po svém jej prezentují, víc vědět netřeba. A je asi jedno, kam si je každý zařadí.

Skam je slušný debut, který možná nepřináší nic světoborného, je to prostě varianta, jak se zahledět na sever od nás a být v těsném spojení s přírodou, tamním duchem tradic a přitom stále v drsném undergroundu. Takto Golgata beru a takto je představuji.

Autor: Golgata
Album: Skam
Styl: black metal
Vydáno: 6/2019
Země: Švédsko
Vydavatel: Satanath Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Spokesman 2 - zpěv, kytara, baskytara
Spokesman 1 - kytara

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.