Článek: Nedělní poslech 139

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 139

Jirka D.3.10.2021

Poslechový občasník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Wire a její album Pink Flag.

Dneska to bude tak trochu podvod. Kdysi na začátku nápadu začít psát článek Nedělní poslech jsme si napříč redakcí nahodili takových pár pravidel, podle kterých by měl článek fungovat. Jedním z nich bylo to, že by představovaná kapela měla být spíše neznámá, čímž měla být naplňována idea doporučování nových jmen, zajímavých interpretů, kteří ještě neprorazili a podobně. Pak bylo ještě pravidlo (ale jistý si moc nejsem), že by probíraná deska měla být plus mínus aktuální. Což dneska naprosto dostane na frak, protože kapela je pojem a propíraná deska je těžká relikvie. Nicméně řečeno s Shakespearem, tradice se nejlíp uctí, když se poruší. Tak jdem na to.

Wire jsou v jistém smyslu legendy, ale jsem si vědom, že legendy jen pro úzký okruh fanoušků. Jejich start v druhé půlce sedmdesátých let je zachytil v punkové vlně a jejich debut Pink Flag, o němž to dnes celé bude, vyšel ve stejném roce jako debut The Clash. Tedy rok 1977, i když parta kolem Joe Strummera to stihla už v únoru, zatímco Wire se svou prvotinou přišli až v závěru roku. The Clash tady nezmiňuju jen tak pro nic za nic, obě kapely jsou pro mě svým způsobem jedinečné a obě mají společného to, že punk v jejich podání naprosto nezapadá do klasických představ o tomto žánru. Což je jejich velká klika, protože kdyby zapadal a byl to punk jakože punk, ani bych o ně nezavadil.

Pink Flag je v mnoha ohledech neskutečná deska. Už jen to, že do pětatřiceti minut kapela vměstnala jednadvacet skladeb. Tedy minimálně jednadvacet malých nápadů, které se jen neobtěžovala rozvinout do delších kompozic. Což je šílené mrhání, ale je to tak. Každý byť sebekratší štěk na albu je výborný a pokud by se někdo rozhodl jednotlivé motivy rozpracovat do podoby obvyklé sklady, vydalo by to bez přehánění na dvě až tři desky. Další zajímavostí je naprostá nástrojová a hudební jednoduchost (bicí), absence jakýchkoliv dalších aranží, strohost ve využití efektů či jakýchkoliv dalších fíglů (snad s výjimkou skladby Strange). Dneska by se módně řeklo lo-fi. Wire si vystačili s neuvěřitelným málem, což v kontextu oněch jednadvaceti minut vytváří docela slušný paradox. Paradox v tom, že deska je neskutečně dobře poslouchatelná a řekl bych že až návyková.

Což neplatilo vždycky. V době svého vydání sice prý obdržela docela dobré kritiky, ale její prodejnost byla hodně slabá (aspoň vidíte, k čemu ty kritiky byly už tenkrát, natož dnes). Zatímco o The Clash, se odvažuju tvrdit, jste slyšeli všichni a jejich London Calling uctíváte navzdory svým mnohdy dost odlišným žánrovým preferencím, o Wire jste nejspíš neslyšeli. Což je samozřejmě pěkná hanebnost, protože jsme u nás o nich už dvakrát chytračili v recenzích (eponym Wire z roku 2015 a Mind Hive z loňska). Album Pink Flag došlo uznání až později. Kromě toho, že se po něm jmenuje kapelní label, objevilo se v žebříčku The 500 Greatest Albums of All Tome magazínu Rolling Stone (v roce 2012 na 412. příčce, v novější verzi z roku 2020 dokonce na příčce 310. Jak je vidět, Pink Flag v čase roste. A pokud jde o poslech, jestli můžu doporučovat, vemte to od začátku do konce.

Kapela: Wire

Album: Pink Flag

Styl: art punk

Vydáno: 12/1977

Země: UK

Vydavatel: Harvest

Odkazy: pinkflag / facebook

Sestava:

Bruce Gilbert – kytara

Robert Gotobed – bicí

Graham Lewis – baskytara, doprovodný zpěv

Colin Newman – zpěv, kytara

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

stupor / 13.1.17 10:25

Keďže si myslím, že dobrý webzin by mal mať aktívnu čitateľskú základňu, tak prispievam aj mojim TOP 2016 (ktorý som si ale rozdelil po svojom): 1. MAJSTRI (obľúbené skupiny, ktoré v roku 2016 prišli s dokonalými albumami) IRKALLIAN ORACLE - Apollyon Ako napísal Garm – toto neurobili ľudia. Napriek mojim výhradám k mixu je to priam dokonalá nahrávka. DEATHSPELL OMEGA - The Synarchy of Molten Bones Paracletus som považoval za nápor na hranici jak hráčskych, tak poslucháčskych možností, teraz prišiel The Synarchy of Molten Bones, no a ja na Paracletus-e už oceňujem jeho melodickosť a poetický náboj. DEATH GRIPS – Bottomless Pit Vďaka Death Grips (a Trompe L´Oeil) som začal počúvať (noise/electro/industrial/psycho) hip-hop. ___________________________________________________________________________ 1.1 MAJSTRI N.2 (ktorým som nestihol venovať patričnú pozornosť, no už len s letmého kontaktu viem, že sa zaradia do kategórie 1) CULTES DES GHOULES - Coven, or Evil Ways Instead of Love WARDRUNA - Runaljod - Ragnarok TERRA TENEBROSA - The Reverses 2. ELITA (skupiny, ktoré som objavil vďaka ich debutom alebo radovým albumom z roku 2016 a ktoré ma posadili na riť, alebo vykopli zo stoličky) VEKTOR – Terminal Redux Masaker...masaker jak sviňa...proste masaker. THE ARCHAIC REVIVAL – Rock n Roll Holocaust „We have put everything we have into the the recording of this album. People have died. Cars have been crashed. Tears have been spilt and mixed with our whiskey. Virgins have been sonically impregnated in their sleep by the solos of Davo X, and bastard children have sacrificed themselves to Satan in our honour. So grab a drink, pack your bong and turn this fucker all the way up. Low volume will not suffice. Take drugs and worship Satan, rock n rollers!!!“ Smrdia tieto slová samochválou? Je to preexponované promo neodzrkadľujúce skutočnú kvalitu nahrávky? Nie. Je to len skromne opísaný rokenrolový holokaust, ktorý títo páni spáchali na tomto albume. ALTARAGE - Nihl Nihl je na prvý pohľad nenápadný – ako starý tichý sused, ktorý vedľa vás býva hádam od nepamäti. Potom, jedného dňa k nemu vtrhnú kukláči a v kamennej pivnici pod domom nájdu obskúrny oltár a pozostatky asi 150tich ľudí pokrytých rôsolom neznámeho, no organického pôvodu. YOUNG HUNTER – Young Hunter Absolvoval som prechádzku zimným lesom s týmto albumom v ušiach... dojatie, melanchólia, zlosť i očarenie krásou – nádherná eko-hipisáčina s úžasným zvukom. FYRNASK – Fórn Fyrnask som objavil až týmto albumom, ktorý mi úplne učaroval. Blackmetalový šamanizmus? Šamanistický blackmetal? OCCULTUM - Towards Eternal Chaos Poľsko je srdce (a maternica) stredoeurópskeho blackmetalu. Napadlo vás niekedy, ako by znel plod zakázanej lásky Gorgorothu a Mgly, keby ho vychovával Destroyer 666? Nie? Keď si pustíte tento album, tak vás hneď chytí za gule a začne s nimi mixovať v šialenom tempe. A keď si myslíte, že ste prežili peklo, príde pieseň Abomination a milý Occultum zosíli stisk a gule vám odtrhne. Potom s nimi začne okolo vás freneticky tancovať s výrazom a revom excitovaného psychotika v rauši... Nič originálne, len destilát toho najlepšieho, čo v blackmetale nórskeho strihu doteraz vzniklo. 3. AŠPIRANTI (albumy, ktoré sú veľmi dobré, no pri ich počúvaní som sa udržal na nohách) BAPTISM – V – The Devil´s Fire Tento album som otočil nespočetnekrát, veľmi rýchlo som ho „prečítal“, no baví ma stále. PROSTERNATUR – Abyssus Abyssum Invocat Okultistický blackmetal, o ktorý sa snažia Cult of Fire a už aj Inferno, no na rozdiel od týchto domácich skupín TO Prosternatur verím. TURNIP - Window Killer Šťavnatý a groovy hard-blues-rock lákavo smrdiaci 70tkami – jedna z najlepších vecí v rámci tejto retro vlny (spolu s Bautastor a Kadavar Za rok 2016 mám jediné hudobné sklamanie - TOOL STÁLE NEVYDALI NOVÝ ALBUM!