Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 14

Nedělní poslech 14

David23.10.2016
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Holygram a její eponymní EP.

K dnešnímu nedělnímu poslechu zabrousíme vstříc našim západním sousedům, konkrétně do Kolína nad Rýnem, odkud pochází partička Holygram. Je jich pět a dle svých slov balancují kdesi na pomezí industriálního krautrocku a post-punku, prý „music for the lost.“ Vznikli zřejmě „někdy v poslední době“ a svá jména vám raději cpát také nebudou, protože prostě tajemství. Jsme mladí, neuchopitelní a máme modrofialově nasvícenou promofotku ze sklepa plného mlhy, ostatní si musíte dle libosti domyslet, dopátrat, dopředstavit. Tedy alespoň co se suchých faktů a historie týče.

 

Holygram

 

Nicméně skutečně podstatný akt publikování svého prvého počinu pánové nesyslili kdesi doma v pokojíčku a 12. října vypustili do éteru pětiskladbové debutové EP. Silně načichlé druhou deskou Joy Division, pozdějšími New Order nebo Bauhaus… Osmdesátkový synth-pop, new wave, kdy občas do uší praští plasticky prokreslené bicí jak za největší slávy Kroků Františka Janečka. Táhlé syntetizátorové plochy, post-punková uhrančivost, monotónní rytmus, sem tam utopený zvukový záblesk dílny Kraftwerk, hlas z druhého břehu, špetka post-rockově zasněných dálav. Poněkud roztodivná směska, avšak překvapivě funkční. Holygram nepřehání, nedohání sami sebe do koutů absurdity, nesnaží se trumfnout nepřekonatelné. Po celou dobu stojí nohama pevně na zemi a uvěřitelnost pro ně není jen nedosažitelnou fikcí. 

 


Kapela: Holygram
Album: Holygram

Styl: post-punk // new wave
Vydáno: 10/2016
Země: Německo
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp // facebook



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky