Článek: Nedělní poslech 16

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 16

Sarapis6.11.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Crator a její album "The Ones Who Create : The Ones Who Destroy".

Dnešní poslechový tip k nedělní bábovce není ryze undegroundovou záležitostí, jak je v tomto seriálu dosud nepsaným zvykem. Osobnosti, které mají na svědomí zrození stvůry Crator, jsou v kruzích extrémního metalu zavedenými pojmy. Nicméně jejich aktuální dítě jakoby leželo mimo hlavní proud hudebního dění bez snahy využít postavení a respektu svých tvůrců. A tak dnešní Nedělní poslech patří právě jemu.

Ústřední postavou Crator je bubeník John Longstreth (Origin, Unmerciful, ex-Gorguts), který to na počátku údajně všechno spískal. Startovní čára kapely se datuje na rok 2012, ale první řádně natočený materiál si potenciální fanoušci mohli poslechnout až o tři roky později, neb vyšel singl The Echo That Conquers Voice - skladba, kterou najdete i na letošním debutu. Ten nevyšel pod žádnou osvědčenou značkou, nýbrž si ho kapela (resp. projekt, jak Longstreth uvádí v rozhovorech) realizovala ve vlastní režii. Slogan "podporujte kapely, podporujte metal!" uvedený na bandcampu kapely tedy platí dvojnásob.

Jak už jsem naznačil na začátku, album The Ones Who Create : The Ones Who Destroy má na svědomí solidní sestava zabijáků. Muzikanti z kapel jako Origin, Gorguts či Krallice mají leccos za sebou, ale buďme rádi, že jim to pořád nestačí a chtějí víc. Pikantní (nebo snad logické?) je, že Crator zní tak, jak by se dalo očekávat od výsledku spolupráce osob z vyjmenovaných kapel. Brutální našlapaná hudba s dominantním příklonem k technickému death metalu se zde snoubí s nervní psychedelií a špinavostí neučesaného blacku amerického střihu. Jakkoli by srážka těchto dvou světů mohla znít nesourodě, poslechově jsou Crator důkazem, že s kvalitním materiálem a suverénním přednesem může být i taková nahrávka sympaticky vyvážená. Nutno zmínit, že třešničkou na dortu je mistrovská hra hostujícího baskytaristy Colina Marstona.

Mé doporučení směřuje především k příznivcům technicky vyšperkované extrémní hudby, které by nahrávka měla oslovit daleko snáze, než třeba posluchače kooperujících Krallice. I když je přítomnost něčeho "neznámého" citelná, zejména v mnohých umírněných pasážích, instinkt domovských Origin většinou vítězí. Možná platí, že co neprošlo v hlavních kapelách, to je ke slyšení zde, to ale nemění nic na tom, že The Ones Who Create : The Ones Who Destroy za pozornost určitě stojí.

<a href="http://crator-us.bandcamp.com/album/the-ones-who-create-the-ones-who-destroy">The Ones Who Create : The Ones Who Destroy by CRATOR</a>

Kapela: Crator

Album: The Ones Who Create : The Ones Who Destroy

Styl: technický death/black

Vydáno: 9/2016

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: vydáno vlastním nákladem

Odkazy: bandcamp, facebook

Sestava kapely:

John Longstreth - bicí
Jason Keyser - zpěv
Colin Marston - baskytara
Jeff Leifer - kytary

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.