Článek: Nedělní poslech 18

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 18

Victimer27.11.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Naja Naja a její eponymní album.

Toto setkání bylo dílem čiré náhody, ale zrovna taková jsou ty nejpřekvapivější a které máme více na paměti. Projekt Naja Naja si mezi taková milá překvapení roku 2016 zkrátka řadím. Pokud ale holdujete avantgardní scéně španělského království, asi vás existence tohoto tělesa jen sotva překvapí. Máte to v malíku, jste borci. Většina ostatních, která obyčejně holduje zcela jiným věcem, pak může vzít zavděk tímto krátkým představením.

Za jménem Naja Naja stojí dvojice Castroviejo, Acosta, která se jinak prezentuje v kapelách Malheur nebo Pylar. První se věnuje experimentům na bázi jazzrockové improvizace a druhá podivuhodnosti, která dává na srozuměnou, že jí na doomu metalu není vůbec nic svaté. Obě kapely a oba pány především pak pojí občanská příslušnost k městu Sevilla, a tak nebyl problém dát hlavy dohromady a zkusit zase něco jiného.

Co znamená něco jiného? V této chvíli návrat do osmdesátek, k darkwave a post punkové revoltě, ve které proti sobě křičí novoromantická uhlazenost a nakrklá gotika. I když co to plácám... Naja Naja jsou vlastně pop. Akorát do jiných než běžných rádií. Nebyli by to totiž zrovna tihle dva, kteří mají k podobně jednoznačnému projevu trochu dál než ostatní, aby se z toho všeho nevyklubala podivínská záležitost. Naja Naja zkouší trpělivost rodilých post punkerů a disko loudilů o svůdnou smyslnost. Na jedné straně je následují a vzdávají jim hold, na té druhé si z nich utahují.

Je dobré si jejich debut někam zařadit, a to právě zmíněným směrem, ale i tak v tom všem bude hlodat červíček pochybností, co všechno se na albu děje. Leckomu to přijde přitažené za vlasy a zbytečné, jinému zase zajímavé. Patřím mezi druhou skupinu dobrovolníků, a proto o této kapele píšu. Naja Naja experimentují, vracejí se tam, kde jim bylo dobře kdysi před léty a tyhle vzpomínky promíchávají s tím, jak vidí hudbu dnes. Nejednoznačně, jako fúzi, jako možnost objevování. Dnes možnost objevování (a prznění) pop music.

Kapela: Naja Naja
Album: Naja Naja
Styl: experimental / post punk / pop
Vydáno: 5/2016
Země: Španělsko
Vydavatel: Knockturne Records
Odkazy: bandcamp

Současná sestava kapely:
Xavi Castroviejo: zpěv, texty
Juan G. Acosta: kytary, syntezátory, bicí, perkuse, zpěv

+ hosté

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.