Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po nějaké době se znovu vracíme do tajemných zvukových slují a neprobádaných masívů vlastní mysli, do laboratoře Cryo Chamber. Tedy přesně do těch míst, kde vznikají libové dark ambientní opusy jeden za druhým. U jednoho z nich se dnes krátce zastavíme. Siegfried Leiermann je profesionální hráč na violu a jeho přechodným domovem je filharmonický orchestr. Ve chvílích, kdy není na turné a kdy má čas sám pro sebe, komponuje tíživě obskurní a minimalistickou hudbu, ve které mísí elektroniku a právě nástroj, který tak dobře ovládá. Jeho projekt se jmenuje Enmarta a The Hermit je jeho druhým albem.

Stejně jako prvotina Sea Of Black, vyšla i stále aktuální práce pod emblémem Cryo Chamber a o master a artwork se tradičně postaral vrchní vědecký technik Simon Heath. Hudba Enmarta je skutečnou symbiózou obou vzájemně se přitahujících světů, tedy toho chladně strojového a toho, který je veden křehkými linkami klasického nástroje. Elektronické plochy se plazí nad povrchem mysticky potemnělé krajiny, nitro je vystaveno nejednomu hrozivému vypětí a viola protíná těžkou deku tmy, ale moc světla jí nedodává. Na to je její zvuk příliš plačtivý a nakřáple bezvýchodný.

Brouzdat se projekty výzkumného střediska Cryo Chamber je radost sama o sobě a Enmarta je tělesem, které mne vtáhlo do svého zhasnutého vnímání světa, kde vítězí stísněná samota a fascinující výjevy kombinující nadvládu přírody a specifický stav mysli, který je příliš daleko od dobrého rána a světlých zítřků.

Hudbu Enmarta řadím mezi ty nejpovedenější artefakty skvěle fungujícího labelu, díky němuž se může člověk dostat na kobylku těm skutečně nejvěrněji pojatým dark ambientním dílům. Album The Hermit je napínavě vystavěná mozaika zádumčivých, minimalisticky vedených tónů, které mi dávají soustavně na srozuměnou, že jejich děj, návaznost a celý koncept má smysl. Když prší, tak dlouze a když je venku tma, tak i přes den. Zkuste se schovat pod okap a sledovat blesky za doprovodu The Hermit.