Článek: Nedělní poslech 46

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 46

Sarapis9.7.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Nekromant a její debut Snakes & Liars.

Jakoby měl název alba Snakes & Liars varovat pozorného poutníka před úskoky a zákeřnými nástrahami, které by ho mohly zmást nebo dokonce zahubit. A skutečně, Nekromant se sice tváří nevinně jako nerozkoukaná nová kapela, ale při zaostření oka se realita mění ve vysmátou bestii uměleckých paradoxů. Je to složité, že se mi to ani nechce vysvětlovat. Ale potáhnu z brka, pozdravím siluety zesnulých rockových bardů v měnícím se oblaku dýmu a jdu na to.

Nekromant není nová kapela. Nebo alespoň ne v tom klasickém smyslu. Její počátky sahají do roku 2011, kdy se ústřední dvojice Mattias Ottosson a Adam Lundqvist, znechucená moderními produkcemi a trendy v metalu, rozhodla dělat muziku po svém a pěkně po staru. Bez varování ale začala (už jako trojice, neboť sestava narostla o bubeníka Joakima Olssona) vydávat své studiovky pod názvem Serpent. No co už... Jenže aby toho nebylo málo, druhé album dostalo jméno Nekromant. A od roku 2016 se tak jmenuje i kapela (podruhé?), ale logo věřte nebo ne, vypadá docela stejně...Co se to děje? Jsem já furt já? Kdo jí tohle kuře co? Takže raději přestanu hulit a budu o tom jenom poslouchat muziku.

Album Snakes & Liars hodně čerpá z odkazu těch nejstarších Black Sabbath. To mimo jiné znamená prodírat se úzkými mantinely a ostražitě kličkovat mezi už použitými riffy, aby z toho nebyla ultimátní kopírka. Nemůžu si zde odpustit malé rýpnutí ohledně trendovosti - vždyť co je v posledních letech více trendy než stoner a vintage kapely? Obhajoba Nekromant však tkví přímo v jejich novém albu. Je to už poněkolikáté rozžvýkaná žvýkačka, ale přesto má docela svěží chuť a mezi vybledlými soukmenovci, u nichž je půl poslechu až moc, vyniká. Zdá se, že Nekromant nechybí smysl pro chytlavost a tah na bránu, což jsou v tomto ranku zlatu se rovnající hodnoty. A pokud to prý půjde dobře, vyrazí na podzim na EU tour.

Švédové si možná moc dobře nehlídají hranice, ale muziku tradičně umí na úrovni. Nadějná parta, která se ráda přehrabuje v second handech a hledá poklady, to jsou Nekromant. Dnešní doporučení.

<a href="http://nekromant.bandcamp.com/album/snakes-liars">Snakes & Liars by Nekromant</a>

Kapela: Nekromant
Album: Snakes & Liars
Styl: stoner/hard rock
Vydáno: 6/2017
Země: Švédsko
Vydavatel: Transubstans Records
Odkazy: bandcamp // facebook

Sestava kapely:

Adam Lundqvist - kytary
Mattias Ottosson - zpěv, baskytara
Joakim Olsson - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.