Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 47

Nedělní poslech 47

Sarapis16.7.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme jednočlenný projekt Harvestman a jeho čtvrtou nahrávku Music for Megaliths.

Neznat jméno Steva Von Tilla, to není zas taková ostuda. Svět se točí rychle a většina informací se z hlav stěhuje do internetových vyhledávačů, takže méně podstatná fakta jako třeba personální složení kapel jdou často jedním okem dovnitř a druhým ven. Nevědět kdo jsou Neurosis by ale už bylo na pováženou. Američtí sludge metalisté jsou nezaměnitelní a uznávaní napříč hudebními žánry. No a tenhle Steve je právě z Neurosis. Kromě působení ve své domovské formaci vydává i sólová alba a má mrtě dalších aktivit a projektů, z nichž dnes si představíme psychedelicky ambientní Harvestman. Nerad bych nosil dříví do lesa a představoval těleso, který již dávno znáte. Je pravda, že Steve Von Till k nám jako sólový umělec (potažmo jako hlavní postava Harvestman) zavítal minimálně dvakrát (v roce 2010 na Točníku a loni v Praze), ale nemám pocit, že by se o jeho aktivitách mimo Neurosis v našich končinách nějak extra mluvilo. A pokud ano, tak mi těch pár polínek prosím odpusťte.

 

 

 

“Toto je můj akt šamanství. Moje schopnost dosáhnout blaženosti. Nahrávací studio, elektronika, kytary, pedály, krabičky a efekty - to vše je můj vesmírný koráb. Je to můj chrám. Je to způsob, jak se dostat na ta místa extatických stavů, k nimž se chci vracet a kde chci přebývat. S bubny, s rohy nebo s čímkoli, co je spjaté s prastarými místy, která se už nepoužívají.”

zdroj: Scene Point Blank

 

Jak již bylo zmíněno, Music for Megaliths je čtvrtou nahrávkou projektu Harvestman, jehož kořeny sahají až kamsi na počátek nejmladšího tisíciletí. Steve si všechno dělá sám, nápady si zaznamenává v domácím studiu a když materiál dostatečně vyzraje, je z toho deska. Většinou improvizuje a nechává se vést proudy svého (pod)vědomí. Vymetá temné kouty folkové hudby, na jejíž stíny klade různé elektronické pasti a deformuje nástroje a zvuky k rozostřenému obrazu svému. Album je meditativní, motivy se často opakují a pokud není posluchač správně naladěn, čeká ho ostrá zkouška trpělivosti. Je to trochu jako byste ze skladeb Neurosis vystříhali všechny hromy a blesky a co z toho zbylo, to natáhli na plus minus šest minut. Přirovnání laciné, povrchní a zkreslující, ale i takové vstupní formality bývají. Je nutno se ponořit hlouběji, otevřít se a pochopit parametry prostoru a času, s nimiž nahrávka operuje. Pak už to jde hladce.

 

Nálada nahrávky není jednolitá. Momenty relaxační přecházejí v temné a tísnivé, závěr alba je pro změnu naplněn melancholií. Instrumentální pasáže dominují, Von Tillův charismatický zpěv je ale též k mání. Ve všech vteřinách je Music for Megaliths protkáno elektrizujícími impulzy a podnětů pro představivost je navzdory přemýšlivému průběhu alba víc než dost. Vlastně právě proto dojem, že toto je víc než jen hudba, postupem času neslábne, nýbrž sílí.

 

 

Kapela: Harvestman
Album: Music for Megaliths
Styl: psychedelic ambient/folk
Vydáno: 5/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Neurot Recordings
Odkazy: bandcamp // facebook

 

Sestava kapely:

Steve Von Till - zpěv, kytary, baskytara, syntetizátory, efekty atd.

Jason Roeder (jako host) - bicí ve skladbě Levitation



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky