Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 49

Nedělní poslech 49

Victimer30.7.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Tromort a její album Camino de la sangre.

Zrovna tohle jsem už dlouho potřeboval. Aby mi death metal, tedy žánr, který už sotva poslouchám, daroval nahrávku, od které se nelze odvrátit. Jmenuje se Camino de la sangre a má ji na svědomí španělská tlupa Tromort. Ta se na našich stránkách sice objevuje poprvé, ale na kontě už má alba dvě. To první nám proklouzlo mezi prsty už v roce 2013, to druhé, právě pitvané, se nakonec chytit povedlo. A nehodlám zde maskovat jasné stopy nadšení, protože tahle nahrávka mi už několik dní mile kazí dobré mravy a lásku ke slunci. A slovo kazí je ještě příliš slušné.


Camino de la sangre, to jsou zhoubné, old schoolové rytmy, zvířecí riffy, správně naředěná dávka odpudivosti a do bláta zabalené hutnosti, skryté melodie a zvláštnosti, dobrý hrtan a jako bonbónek atmosféra staré hřbitovní kobky. Tromort mají vše a nejsou to jen prázdná slova. Jsou chytlaví a nemocní zároveň, je to vyvážená směs smrtícího kovu, kde není třeba něco složitě hledat a pak identifikovat. Komplikace jsou nám odepřeny, tohle je čistý (vlastně špinavý) poslech na první dobrou.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/tromort.jpg


Camino de la sangre (cesta krve) se nebojí doom metalové záhrobní mystiky, nebojí se ani ostrých výpadů a vyklepávaných škopků a když si počkáte, bude i jemná instrumentální vložka, ze které smrdí vedro jihu na sto honů. Jsou to všechno drobné a přitom velmi důležité dovednosti, které dávají dohromady (ne)mocně znějící album, jehož touha po neživosti nehledí kolem a pěkně po staru a klasicky válcuje končetiny, jenž vkročily na území madridského krchova. Čeká je už jen věčný odpočinek - španělsky descanso eterno. Jdu si tam taky znovu povyrazit a vrátím se až pro vaše mozky. Už ale nebudeme přátelé!

 


Kapela: Tromort
Album: Camino de la sangre
Styl: death metal
Vydáno: 3/2017
Země: Španělsko
Vydavatel: Hecatombe Records
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Současná sestava kapely:
Manolo - zpěv
Juan - kytara, zpěv
Agus - kytara
Óscar - baskytara
Jaime - bicí



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky