Článek: Nedělní poslech 5

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 5

Victimer21.8.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sunnata a její album "Zorya".

Po minulém nakouknutí do rumové kuchyně domácích Voluptas opět otočíme pomyslným kormidlem ven z našeho písečku. Ale nebude to daleko, jen pár kiláků na sever, do hlavního města našich severních sousedů, do Varšavy. Zrovna odtud totiž pochází formace, na kterou bych dnes rád upoznornil.

Sunnata hrají doom metal. Ten psychedelický. Ten se spoustou astrálních atmosfér, výletů do universa a takový, kdy se na zemitý spodek nabaluje nespočet krystalků, které nepatří této planetě. Takový, jaký přesně ukazuje obal jejich druhého alba "Zorya". Rituální vesmír? Cesta z kamenitých a vyprahlých skal vedoucí k bráně nekonečna? I tak si to lze vysvětlit...

Jistě, tahle poloha je vlastní mnoha kapelám dnešní doby, ale jen některé z nich skutečně zaujmou. A mezi takové patří i Sunnata. Mininimálně na svém druhém albu ano. Jejich hudba je drsná a prostorová zároveň. Atmosférická, říkejte si tomu jak chcete. A v tom tkví největší devíza kapely. Umí si se svou náladovostí poradit, umí ji udržet vysoko od prasklin v Zemi, od zatáhlé podsklepní magie a umí ji posílat dál do dálek noční oblohy. Není to jen pár náčrtů kudy ven ze staré, šutrem a dřevem prorostlé sednice, odkud se párkrát protočí záclony a vyvětrá se půlnoční smrádek ven před barák. Sunnata si umí se svým výrazem pohrát, ví, že i když má své limity, tak má hlavně hodně možností, jak jej posunout dál a nebát se experimentovat.

Hudební cesta této polské kapely není dlouhá, o to delší však může být jejich putování meziprostorem a hledání tvárnosti doomového základu. Přesně tak na mě působí jejich aktuální album. Nebojí se výzev a v poletování nad našimi hlavami se vyloženě našlo. Pět skladeb, které nezapomínají na svůj původ, ani na svou zvědavost. Pět skladeb, které vám posílám coby tip na náladový výšlap místy, kde čas nehraje roli, neboť tu hlavní hraje prožitek a smysl pro rozkročení. Ne, Sunnata na své druhé desce neopouští metalové kořeny, možná je v budoucnu ani neopustí, dokonce to možná ani nechtějí, ale "Zorya" je zároveň albem, které k podobnému uvažování vyloženě vybízí. Teď je jen na kapele, jak se ke své budoucnosti postaví. Našlápnuto má opravdu slušně.

Kapela: Sunnata
Album: Zorya
Styl: psychedelic stoner / doom
Vydáno: 4/2016
Země: Polsko
Vydavatel: Vlastní náklad
Odkazy: bandcamp, facebook

Současná sestava kapely:
DOB - baskytara
ROB - bicí
GAD - kytara, zpěv
SZY - kytara, zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.