Článek: Nedělní poslech 73

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 73

Victimer11.3.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Insect Ark a její album Marrow Hymns.

Dvě ženy, dva nástroje, pár efektů a dvě alba na kontě. Tři roky od sebe a naposledy poprvé pod Profound Lore. Pár neznámých jsme vyřešili ve dvou větách a dál bych na čísla už nijak významně nehleděl. U rekapitulace ale ještě zůstaneme. Za vznikem Insect Ark stojí Dana Schechter, která projekt uvedla v činnost a v počátcích si vystačila úplně sama. Pak jí najednou začalo být smutno, a tak se k ní v roce 2015 přidala souputnice Ashley a začala éra Insect Ark jako dua.

Novinka Marrow Hymns představuje obě ženy jako bytosti prahnoucí po skepticky orientované hudbě založené na basech, dobře tažených blánách a syntetických doprovodech definujících hudbu Insect Ark jako experimentálně náladovou. A ona náladová skutečně je. Jen si nezakládá na mocné epice a pokládá za zbytečné další přemrštěné požadavky na pevný a jednoduchý základ. Umí však tento základ přemístit z roviny tuhých kytar do roviny magií posedlé syntetiky.

Na pevných a jednoduchých základech doom metal Insect Ark stojí jen z jedné své části. Na strohé rytmice, obyčejném vybavení a pár výrazových změnách. Nic převratného, nic okázalého, jen další z variant, jak si vystačit s minimem a snažit se předvést víc než standard. A díky tomu, že kapela včas poodkryje svou druhou, experimentální tvář, je Marrow Hymns albem, které můžeme vidět o něco výš, než běžnému standardu odpovídá.

Zprvu uťáple rezonující doom metal se dokáže rozehrát do roviny zvukové neotřelosti a hledá si prostor jinde, než tam, kde nechali kabáty Black Sabbath a jejich nohsledi. Insect Ark se v průběhu alba mění v rituál, v sympaticky zadoomanou hru beze slov s trochou dronující esoteriky a celkově rozlehlejším polem působnosti. Najednou se v dálce umí rozeznít mlhový opar, slunce přestane ostře pálit a bosé nohy ucítí chlad noci.

Někde během páté skladby Slow Ray začnou Insect Ark pošilhávat jiným směrem, aby v následující psychedelické jízdě Sea Harps definitivně zlomili odpor předvídatelnosti a dál už album vedli pouze v rovině flekatých experimentů a divokých snů. A ty jim sluší víc, než klasika o dvou, třech akordech.

Kapela: Insect Ark
Album: Marrow Hymns
Styl: experimental doom metal
Vydáno: 2/2018
Země: USA
Vydavatel: Profound Lore
Odkazy: bandcamp (label) // facebook

Sestava:
Dana Schechter - baskytara, synths
Ashley Spungin - bicí, synths

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.