Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 77

Nedělní poslech 77

Victimer6.5.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme one man projekt Etheraldine a jeho debutové album "Euphony Of Heralds".

Říká se, že tichá voda břehy mele. Bude to platit i v případě íránského projektu Etheraldine, i když jeho voda pochází z mokřadů, kde nehnutě stojí a počítá tlející listí, které si bere sebou pod hladinu. Do Íránu se pro blackmetalové soubory příliš často nechodí, ale tentokrát uděláme výjimku. Mám zato, že to bude ku prospěchu věci.


Nebo minimálně ku prospěchu těch, kteří si libují v atmosférickém black metalu, který nelpí na primitivním tepu stylu, ani na ukrutné rychlosti. Jeho poselství je v táhlých, hypnoticky působících hymnách, při kterých si člověk najde čas na oddych a trochu popožene zálibu introvertního snílka. Ocitne se v prostředí tajemných bažin a listnatých lesů, kde stíny stromů padají na hladinu a odkud není vidět do civilizace, pouze na oblohu, ať už ve dne nebo v noci.


Hlavně klídek a žádný spěch. Euphony Of Heralds je deska o čtyřech dlouhých chodech, ve kterých není třeba zpěvu, ale jen se nechat nést na vlně instrumentální a silně náladové hry na posmutnělost. Nenazval bych to přímo depresí a s tím souvisejícím řazením k suicidal projektům podobného ražení. To si myslím, že by bylo vedle.

 

www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/etheraldine%20.jpg


Jako zásadní vidím práci s klávesami. Ty jsou využívány hojně a nepůsobí přitom jako umělá symfonie plná přešlapů a z toho vznikajících úšklebků a nízkých hodnocení. Klávesy Etheraldine jsou jednoduché a magické. Jsou sladěné s atmosférou alba, dokonce bych řekl, že ji určují, ale v žádném případě nad ni nevyčnívají, aby nevznikl dojem, že jsme v prostředí ambientní hudby. I ta zde má své místo, ale mluvme o Etheraldine nadále jako o metalovém projektu, bude to rozumější.


Za vším hledejme muže jménem Harpag Karnik, který je vedle Etheraldine aktivní v dalších dvou tělesech - v pohřebně doom metalových Urnscent a potom v Erancnoir, kde je opět sám svým pánem a dá se říci, že jde o nespoutanější a divočejší podobu Etheraldine. Jak ve využití klapek, tak v celkovém uchopení, které je majestátnější a ostřejší.


Black metal Etheraldine je blízko zvukových spojení s předponou post a tancem v dešti v rytmu shoegaze, tady se prostě na sílu nejede. Nechme hudbu alba Euphony Of Heralds plynout, občas nahlédněme, co se v mokřadech děje a zda jejich vlhká půda příliš rychle nevysychá. Rád bych totiž o Etheraldine ještě v budoucnu slyšel a myslím, že nebudu sám.

 

 


Kapela: Etheraldine
Album: Euphony Of Heralds
Styl: atmospheric black / post black
Vydáno: 4/2018
Země: Írán
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp // facebook


Sestava:
Harpag Karnik - všechny nástroje



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky