Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 81

Nedělní poslech 81

Jirka D.29.7.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Baptists a její album "Beacon of Faith".

Kapela Baptists pochází z kanadského Vancouveru a patří k interpretům, kteří příliš nehledí na hranice mezi metalovým zvukem, hardcore punkovým nasazením a crustovým kostitřasem. Všechno nebo nic, chtělo by se napsat, což může a nemusí být pravda. Pokud totiž Baptists něco určitě nechtějí, tak vyhovět všem. Jejich muzika není od toho, aby se líbila. Jejich muzika má totiž každého pořádně profackovat.

 

Baptists band

 

Beacon of Faith je v pořadí třetí nahrávkou (debut Bushcraft vyšel v roce 2013, druhá deska Bloodmines o rok později) a její vydání na podzemně věhlasných Southern Lord snad netřeba dál komentovat. Ostatně zatím všechno, co kapela vydala, vyšlo tam. Záruka kvality? To je otázka, ale minimálně slušná pozvánka k poslechu by jako jedna z odpovědí být určitě mohla.

 

Co Baptists nabízí? Především dost nekompromisní a do značné míry hardcorem zatíženou jízdu. Disonanci, neklid, nervní kytarové vyhrávky, bicí mašinerii a nepříčetného vokalistu. A taky určitě kapelu víc na živo než pro poklidný domácí poslech. Ale ani ten se nijak zásadně nevylučuje, protože těch třináct skladeb akorátně dlouhé desky Beacon of Faith lze v pohodě sjet bez větší újmy na zdraví a vybavení bytu.

 

Asi nijak zvlášť nepřekvapí informace, že tuhle desku nahrál Kurt Balou (Converge) a masteringem pošramotil Brad Boatright. Proč ne, výsledek je ostrý jako břitva, ale nikdo vás nenutí holit se třikrát za den. Závěrem snad jen zmíním skladbu Eulogy Tmplate, která se vymyká dvou až tříminutovým vypalovačkám a se svými šesti a půl minutami a pomalým tempem představuje takovou zajímavost na jinak dost energickém tripu napříč deskou. Dál není o čem dumat.

 

 


 

Kapela: Baptists

Album: Beacon of Faith

Styl: metallic hardcore / crust

Vydáno: 5/2018

Země: Kanada

Vydavatel: Southern Lord

Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Andrew Drury - vokály

Danny Marshall - kytara

Shawn Hawryluk - baskytara

Nick Yacyshyn - bicí



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky