Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes zas po čase zabředneme po kolena do vod experimentální elektroniky, abychom však zároveň nehleděli do tváře nové kapele. Naopak. Ionophore mají na kontě své již třetí album, ale vzhledem k tomu, že jde o okrajovou záležitost, moc se o něm (nich) neví. Informace lze vystopovat celkem snadno, ale není jich zas tolik, že bychom si mohli notovat, jak to kapele v zadumaném zavětří temnoty sluší, jak se snaží povystrčit růžky a přitom jen provokuje. Není toho mnoho, co bychom měli vědět, navíc mluvit v přítomnosti této kapely o nějakém notování není úplně košer.

Současné tváři Ionophore sluší kombinace ambientu, ne větší než malé množství noise music, které bolí jen místy, k čemuž přidejme o hodně větší množství éterických atmosfér a neméně éterického vokálu. Zapomenout nelze ani na celkově avantgardnější pojetí, které se zde náramně hodí, neboť celou záležitost posouvá zajímavějším směrem (ještě) dál proti proudu. Nemyslím tím víceméně netradiční využití trumpety, která občas pročísne okolní ruchy, jako celkové uchopení hudby tohoto spolku. Navíc nechybí ani dozvuky orchestrálních partů, pulsující psychedelie a oblečená / neoblečená abstraktní vyzývavost.

Zpočátku mdle působící improvizace za dva až tři poslechy hodně povyroste. Pozornost, která byla blíže nezájmu a neochotě podobné dobrodružství podstoupit, je rázem na vysoké úrovni a Ionophore dokazují, že umí jít do hloubky, šířky i na úplně cizí území. Nacházíme se ve společnosti atmosféricky disonantní hudby, nesouměrně přitažlivé, tiše hlučné a rušivě hypnotizující. Nejde však o nutné protiklady, ty momenty a vzájemné změny nálad a zvukových koláží si vyhoví. Jsou pospolu a mluví stejným jazykem. Neživým, experimentálním, s dozvuky dalekých výhledů do krásných údolí, jejichž noci končí někde uprostřed kaliště odstavené fabriky. Jde to dohromady, to mi věřte.

O hudbě se můžeme bavit donekonečna, je vybavená skutečně hezkými zákoutími, jenž lze objevovat a nemít při tom pocit, že vás jen dráždí. Že jsou falešná... Jako hlavní poznávací znamení Ionophore vidím spojení těchto míst s Leiliným nevinně křehkým vokálem, který se chvíli ozývá ze zapomenutých bažin, aby byl časem mnohem blíž za plotem a s výmluvně nepřítomným výrazem lkal za těžších chvil a výparů z továrního areálu. Pulsující tma Whetter v sobě ukrývá i množství chytlavých momentů, které se objeví až za nějaký čas, ovšem nepodléhejme stavu snadného pohybu v prostoru, který své já odhaluje jen velmi opatrně.

Produkce Ionophore je o pohybu v mlze. O jeho možnostech, odvaze a zvukové svobodě v tajemném prostředí. A label Malignant Records zase dokazuje, že má ve své stáji šikovné lidi a projekty, kterým není lhostejné zvukově strádat a oddávat se jen základním rysům (dark) ambientní muziky. Svůj pobyt v rovině experimentálně okrajové elektroniky si umí vyložit po svém a zasvěceně o něm přemítat. Whetter je třetí album Ionophore, album, které se povedlo a které si zaslouží pozornost. Třeba takhle při neděli...

Kapela: Ionophore

Album: Whetter
Styl: ethereal ambient / experimental / electronica
Vydáno: 9/2018
Země: USA
Vydavatel: Malignant Records
Odkazy: bandcamp / facebook / soundcloud

Sestava:
Leila Abdul-Rauf - zpěv, trumpeta, kytara, klávesy
Jan Hendrich - kytara, baskytara, klávesy, beaty
Ryan Honaker - đàn bầu, housle, klávesy, beaty