Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 89

Nedělní poslech 89

Victimer21.10.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ionophore a její album "Whetter".

Dnes zas po čase zabředneme po kolena do vod experimentální elektroniky, abychom však zároveň nehleděli do tváře nové kapele. Naopak. Ionophore mají na kontě své již třetí album, ale vzhledem k tomu, že jde o okrajovou záležitost, moc se o něm (nich) neví. Informace lze vystopovat celkem snadno, ale není jich zas tolik, že bychom si mohli notovat, jak to kapele v zadumaném zavětří temnoty sluší, jak se snaží povystrčit růžky a přitom jen provokuje. Není toho mnoho, co bychom měli vědět, navíc mluvit v přítomnosti této kapely o nějakém notování není úplně košer.


Současné tváři Ionophore sluší kombinace ambientu, ne větší než malé množství noise music, které bolí jen místy, k čemuž přidejme o hodně větší množství éterických atmosfér a neméně éterického vokálu. Zapomenout nelze ani na celkově avantgardnější pojetí, které se zde náramně hodí, neboť celou záležitost posouvá zajímavějším směrem (ještě) dál proti proudu. Nemyslím tím víceméně netradiční využití trumpety, která občas pročísne okolní ruchy, jako celkové uchopení hudby tohoto spolku. Navíc nechybí ani dozvuky orchestrálních partů, pulsující psychedelie a oblečená / neoblečená abstraktní vyzývavost.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/ionoband.jpg


Zpočátku mdle působící improvizace za dva až tři poslechy hodně povyroste. Pozornost, která byla blíže nezájmu a neochotě podobné dobrodružství podstoupit, je rázem na vysoké úrovni a Ionophore dokazují, že umí jít do hloubky, šířky i na úplně cizí území. Nacházíme se ve společnosti atmosféricky disonantní hudby, nesouměrně přitažlivé, tiše hlučné a rušivě hypnotizující. Nejde však o nutné protiklady, ty momenty a vzájemné změny nálad a zvukových koláží si vyhoví. Jsou pospolu a mluví stejným jazykem. Neživým, experimentálním, s dozvuky dalekých výhledů do krásných údolí, jejichž noci končí někde uprostřed kaliště odstavené fabriky. Jde to dohromady, to mi věřte.


O hudbě se můžeme bavit donekonečna, je vybavená skutečně hezkými zákoutími, jenž lze objevovat a nemít při tom pocit, že vás jen dráždí. Že jsou falešná... Jako hlavní poznávací znamení Ionophore vidím spojení těchto míst s Leiliným nevinně křehkým vokálem, který se chvíli ozývá ze zapomenutých bažin, aby byl časem mnohem blíž za plotem a s výmluvně nepřítomným výrazem lkal za těžších chvil a výparů z továrního areálu. Pulsující tma Whetter v sobě ukrývá i množství chytlavých momentů, které se objeví až za nějaký čas, ovšem nepodléhejme stavu snadného pohybu v prostoru, který své já odhaluje jen velmi opatrně.


Produkce Ionophore je o pohybu v mlze. O jeho možnostech, odvaze a zvukové svobodě v tajemném prostředí. A label Malignant Records zase dokazuje, že má ve své stáji šikovné lidi a projekty, kterým není lhostejné zvukově strádat a oddávat se jen základním rysům (dark) ambientní muziky. Svůj pobyt v rovině experimentálně okrajové elektroniky si umí vyložit po svém a zasvěceně o něm přemítat. Whetter je třetí album Ionophore, album, které se povedlo a které si zaslouží pozornost. Třeba takhle při neděli...

 

 


Kapela: Ionophore

Album: Whetter
Styl: ethereal ambient / experimental / electronica
Vydáno: 9/2018
Země: USA
Vydavatel: Malignant Records
Odkazy: bandcamp / facebook / soundcloud

 

Sestava:
Leila Abdul-Rauf - zpěv, trumpeta, kytara, klávesy
Jan Hendrich - kytara, baskytara, klávesy, beaty
Ryan Honaker - đàn bầu, housle, klávesy, beaty



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky