Článek: Nedělní poslech 94

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 94

Victimer16.12.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Bliss Signal a její eponymní debut.

Zajít si do krámu Profound Lore a dychtivě sáhnout po něčem novém, není u nás na Echoes nic neobvyklého. Párkrát už se to stalo, stává se tak i tuhle neděli a počítám, že ani do budoucna tomuto zírání do výlohy neodzvonilo. Label pořád platí za skvělou značku lebedící si v různě křížených extrémních spolcích, kdy je úplně jedno, jestli dotyčný hraje grindcore nebo tvrdší elektroniku. Nejlépe pak když stíhá oboje.

Velkého podílu elektroniky nakonec není ušetřen ani dnes probíraný spolek. Bliss Signal je dvoučlenný projekt, v nemž se realizuje James Kelly, který dříve třímal v rukou skoro všechny nástroje, aby v Altar Of Plagues ničil dobré jméno black metalu (v dobrém). Druhým do party se stal Jack Adams, známý spíš pod pseudonymem Mumdance, v jehož žilách koluje klubová elektronická muzika. Spojení obou pak znamená přesně to, co lze z předchozích řádků vyčíst. Metalové zbytky a hodně elektroniky. Abstraktní, černé jako tma a z ní zírající laně. Tančit na ni ale nejde, protože to celé zní až příliš splašeně a neurčitě. Je to kombinace toho, co zbylo z black metalu, v šuplíku DJe a étericky atmosférických vizí.

Jsou to takové zvukově poničené sny. Přetrhané, příliš hlučné a mnohdy dost necitlivě přehozené z polohy klid uprostřed noci do stresu a strachu zůstat v klimbu. Jako rychlé útržky dějů, které se někdo pokoušel dát dohromady, ale pak se mu rozsypaly a je z toho akorát pěkný svinčík. Jsou rozmázlé všude kolem a hlavou se nese zvláštní zmatek, kdy neví jestli ještě sní, nebo si má naplánovat úklid vlastních představ. Hudba Bliss Signal je krátké intenzivní masírování, hluková koláž nočních vizí. Nezpívaná, instrumentální - to jen pro úplnost.

Půlhodinový experiment o střetu dvou světů a pohledů na muziku uteče jako nic. Pak by se měl každý zamyslet nad tím, co doopravdy zanechává. Já jsem trošku na vážkách. Album lze uchopit poměrně snadno, ale stejně si nejsem dvakrát jistý, jestli jsem ten správný adept pro vytvoření si vlastního názoru. Jsem pořád někde vedle, na jiné louce, s jinými laněmi a halucinacemi... Mám raději nižší frekvence a hlubší výlov fantazie, tady se na mě moc klepe a spěchá. Nakonec tedy vítězí experimentální okolí, které se mě sice snaží pohltit, ale úplně mu to nejde. Nechám tedy Bliss Signal těm, kteří jsou nastaveni trochu jiným směrem, než je ten můj současný. K vyzkoušení ale rád doporučím všem.

Kapela: Bliss Signal
Album: Bliss Signal
Styl: electronic / blackgaze
Vydáno: 9/2018
Země: Irsko / UK
Vydavatel: Profound Lore Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava: James Kelly & Jack Adams

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.