Článek: Nedělní poslech 96

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 96

Sarapis20.1.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ruby The Hatchet a její album Planetary Space Child.

Album Planetary Space Child sice není z nejnovějších, ale s ohledem na jeho obstarožní obsah jsou necelé dva roky od jeho vydání vlastně ještě v pohodě. Střízlivým pohledem by nahrávka zněla progresivně možná v době, kdy její tvůrci tahali kačera a sotva vnímali zvláštní zvuky vycházející z gramofonů svých otců, ale ta už je dávno pryč. V kontextu současnosti je to další z obrovské řady nahrávek, které se vousatým dekádám klaní jako ti nejvěrnější sluhové, ovšem s tím nepatrným rozdílem, že jí dnes věnujeme pár přívětivých řádků v rámci Nedělního poslechu.

Ruby the Hatchet pochází z New Jersey a Planetary Space Child je jejich třetím studiovým albem. Momentálně kapela brázdí ve své květinami ozdobené dodávce rodný kontinent od Pensylvánie po Kalifornii a není to tak dávno, co se dokonce mihla v Česku (loni v srpnu v Bílině). Jsou to rozsévači okultní lásky a psychedelických partitur, které nezastaví ani šíře oceánů. Vedeni sličnou vokalistkou Jillian Taylor spadají do kategorie female fronted kapel, ale nikoli způsobem, jaký známe z metalových festivalů nebo blýštivých promo materiálů ke gothic metalovým kapelám. Mnohem blíže mají například k Devil's Blood, i když takovou oddanost Satanovi u Ruby The Hatchet nenajdete. Je to pro ně jen jedno z témat.

Nahrávání Planetary Space Child probíhalo ve starém domě z 19. století, kde sice nestrašil duch oběšeného otroka ani zneuctěné jeptišky, ale pro oživení staromódních nálad posloužil více než dobře. Album působí zvukově autenticky a skladby soudržně. Chytlavé motivy, instrumentální uvolněnost hráčů a příjemný projev zpěvačky Jillian dohání veškerý deficit pramenící z pokulhávající originality. S tou si koneckonců bude lámat hlavu jen málokdo z těch, kteří milují hudbu usazenou v pohodlném křesle sedmdesátých let s příchutí neznámých houbiček a papírových psaníček. Hutná atmosféra a zemitější podloží zas mohou oslovit ty, kteří si k prastaré psychedelii Jefferson Airplane nebo Coven dokáží představit pár lopatek zrnitého stoneru. Zkrátka zkuste.

Kapela: Ruby The Hatchet

Album: Planetary Space Child
Styl: psychedelic rock
Vydáno: 08/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Tee Pee Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Jillian Taylor - zpěv
Johnny Scarps - kytary
Lake Muir - baskytara
Owen Stewart - bicí
Sean Hur - klávesy, varhany

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.