Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pár vět o polském nezávislém vydavatelství Antena krzyku jsme psali v minulém duelu podobně podezřelých nahrávek, takže pokud trpíte zvědavostí se něco dozvědět, zkuste náš starší článek ZDE. Upřímně jsme tak trochu doufali, že po těch našich několika hřejivých větách nám už nikdy nic do pošty nepřijde, nicméně jsme se přepočítali a v poště se objevila další porce nezávislého hudebního smýšlení. Což je vždycky dobře hlavně pro samotné autory, protože posluchač se v takových případech ocitá v roli nedobrovolné oběti.

// Alpha Strategy - The Gurgler

noise / alternative rock

srpen 2018

7 skladeb, 32 minuty

bandcamp // facebook

Nicméně předsudky stranou - minimálně u Alpha Strategy jsem čekal (a částečně možná dostal) něco aspoň trochu zajímavého. Proč? Před prvním poslechem jsem se začetl do informací uvedených na cédu a píše se tam o tom, že desku nahrál a smíchal Steve Albini v Electrical Audio a masteroval Bob Weston v Chicago Mastering Services. Nevím, jak moc je třeba vysvětlovat význam Stevea Albiniho pro nezávislou rockovou scénu za oceánem (ostatně Bob Weston nestojí o moc pozadu), ale snad stačí, když uvedu, že ten význam je naprosto zásadní. A je tak trochu veřejným tajemstvím, že Albini si do studia nepustí každého a peníze v tom nehrají vůbec žádnou roli.

Z jakého důvodu si tam pustil Kanaďany Alpha Strategy, nevím, ale pravděpodobně v tom hrála roli nekonformnost jejich hudebního projevu. Ten by se dal označit za rockový a hlasový experiment se vším všudy, čerpající z minimalismu a čehosi, co bych nazval hudebním dadaismem. Pokud někomu Shellac přijdou jako netradiční a tíž uchopitelní, tak v porovnání s tímto souborem jde o mainstreamovou kapelu pro pubertální holky. Alpha Strategy v tomto ohledu jdou mnohem dál a v nejeden moment si nejsem zcela jistý, jestli všichni hrají (a zpívají) tu samou skladbu.

Deska The Gurgler (v překladu něco jako zoufalec) by mohla oslovit právě posluchače Shellac, případně Fugazi či jiných, podobně lomozících nezávislých rockovek, ale dopředu je potřeba počítat s tím, že jde o mnohem větší diletantismus uměleckou licenci, jejíž pravou podstatu chápou jen autoři sami. Vstup jen na vlastní nebezpečí.

// Siksa - Stabat Mater Dolorosa

punk / avantgarda

srpen 2018

10 skladeb, 39 minut

facebook // bandcamp

V případě avantgardně laděného dua Siksa budeme muset sestoupit ještě o něco hlouběji a zapomenout na všechny naše zakořeněné předsudky o tom, jak by měla vypadat hudba. Siksa totiž není hudba. Přiznává to i hlavní protagonistka Alex titulovaná jako non-actress, a stejně tak i baskytarista Buri titulovaný jako non-musician. Člověka pak logicky napadne, jak může dopadnout setkání neherečky s nemuzikantem, a je docela přirozené, že blbě je pořád ještě slabé slovo.

Ostatně o hudbu nejde podle mě ani samotným autorům. Všechno je založeno na performanci v nejen hudební rovině, na excentrickém vystupování, na provokativních textech, na snaze šokovat a tedy zaujmout a tedy donutit ... k čemu vlastně? K přemýšlení? K zamyšlení se nad čímsi jako sdělením? V tom bude možná problém...

... jednoznačným limitem souboru totiž není ani tak dekadentní vyznění jako jasné cílení na polského fanouška, protože ti ostatní si díky jazykové bariéře z poslechu neodnesou prakticky nic. Možná pocit hnusu nad tím, že mladí a pravděpodobně schopní lidé plýtvají energií podobně zbytečným způsobem. Možná jsem cynik, ale musím přiznat, že Stabat Mater Dolorosa mě nijak nešokuje a nechává v klidu. Nechávají mě v klidu i někde zachycené řeči o feministickém směřování kapely, protože ta se dokáže docela dobře ztrapňovat i bez mého přičinění. Jednou z výhod dnešního globalizovaného světa je to, že když se nám něco nelíbí, můžeme jít o dům dál. Siksa je přesně ten případ.