Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Předtucha lásky // Koi No Yokan

Předtucha lásky // Koi No Yokan

Jirka D.24.2.2013
Článek doplňuje dnešní recenzi aktuální desky „Koi No Yokan“, protože vše pohromadě by narostlo do velkých rozměrů. Je určen těm, kterým recenze (tak jako jejímu autorovi) nestačí a potřebují si Defotnes zařadit do rámce vnějších okolností. V jeho závěru je i pokus o srovnání různých edic stejného alba, protože – a je důležité si to uvědomit – není edice jako edice.

// TEHDY TO ZAČALO

Orwelovská vize postapokalyptického světa obsažená na videu „White Pony EPK“ má potenciál zpřeházet život sedmnáctiletého kluka s přesvědčivostí třech dobře mířených facek. K videu jsem se dostal v roce 2001 (tehdy ještě bez internetu), kdy jsem si v Německu koupil EPko „Back to scholl (mini maggit)“, které doplnilo už dost odřenou kopii bílého poníka. Tehdy jakoby vše zapadlo, síla desky „White Pony“ náhle dostala konkrétní kontury a vnitřní, imaginární pocity se otiskly na reálný obraz. Deftones tehdy přišli s deskou, s níž osvobodili především sami sebe, s níž uzavřeli své pre-autentické období a nastoupili na jedinečnou a strhující cestu, po níž kráčí dodnes.

 

Kalifornští odchovanci Chino Moreno, Stephen Carpenter, Abe Cunningham, Chi Cheng a Frang Delgado vytvořili kapelu, o jejíž pozoruhodnosti bude jeden tábor přesvědčen stejně jako ten druhý nebude šetřit slovy posměchu a jízlivosti. V kontextu historie nijak překvapivý postoj, vysmívali se i Pink Floyd. Vznik a vzestup Deftones je poměrně úzce spjat s žánrově spřízněnými KoЯn, jejichž debutní album předběhlo „Adrenaline“ téměř přesně o rok a pokud se o družině kolem Jonathana Davise mluví jako o pionýrech žánru, druhým dechem by měla následovat zmínka o Deftones.

 

// POKRAČOVÁNÍ NIKOLIV PÁCHNOUCÍ

Není mým cílem zmapovat historii Deftones (k ní se chci dostat někdy později), jako spíš přiblížit novou desku „Koi No Yokan“ i z jiné strany, z pohledu vývoje kapely a scény jako takové. Je celkem zajímavé projít si diskografie kapel, které v druhé polovině 90. let vzešly ze zmíněné hudební vlny a není úplně podstatné, jestli se zaměříme pouze na nu metal, nebo na další podobné směry (ať už nazývané alternative metal, post grunge, latina metal, atp.). Z té velké hromady interpretů vzešlo jen několik málo těch, kteří dokázaly ustát přirozený opad popularity a to jen díky vytvoření si svého vlastního rukopisu, který nejde na ruku trendům a dobové módě. Nikoho snad proto nepřekvapí, že kapely, jejichž čich na módu je vynesl do popředí zájmu tehdy, fungují stejně módně i dnes. Pokud vůbec fungují. Když si poslechnete, kam se dopracovali Papa Roach, Staind, Lostprophets, jakou bídu předvádí Ill Niño na poslední řadovce „Epidemia“, jak opile se potácejí spříznění Soulfly, uděláte si obrázek sami. A to se vůbec nebavím o kapelách druhého sledu, Godsmack, Sevendust, znovu obnovených American Head Charge, Slipknot č. 2 Mushroomhead, Static-X a dalších. I věhlasní oblíbenci Linkin Park se po nadějné řadovce „A thousand suns“ (2010) vrací do bezpečných vod laciného písničkářství, ale k jejich dobru budiž přičteno, že sami přiznávají špatnou prodejnost zmíněné desky a volbu svého jistého.

 

Z téhle šlamastiky kapel vždycky vyčnívali KoЯn a to z důvodů, jejichž přiblížení by mi zabralo dalších deset stránek, a pak samozřejmě Deftones, kteří jako jediní nevsadili na experimenty se sebou samými ani volbu módy a popularity okolní scény. Zcela suverénně si vytvořili svůj vlastní rukopis, jehož se s mírnými obměnami a vývojem drží dodnes; a to i za cenu odklonu od trendu doby a tím logicky nižšího prodeje desek. Poslední zlatou certifikaci RIAA obdrželo album „Deftones“ (2003), všechny předchozí studiové nahrávky jsou platinové.

 

// EDIČNÍ OHLÉDNUTÍ

Aktuální deska „Koi No Yokan“ vyšla zcela samozřejmě v mnoha edicích a v recenzi jsem slíbil jejich drobné srovnání. Poslouchal jsem celkem tři vydání (CDčko, evropskou edici vinylu a HD Tracks release), koupil si dvě. CD vydání je v klasické jewel case a největší předností je nejobsáhlejší booklet s velmi krásně zpracovanou grafikou a se vším, co takový booklet má mít. Zvukově jde o nepříliš zdařilou záležitost, signál je výrazně komprimovaný, nahrávka plochá a unavující, prostě typická práce Teda Jensena (Sterling sound). Poslouchat se dá při nižších hlasitostech nebo jako kulisa, při zesílení bolí a působí nepříjemně.

 

Vinylová edice je v rozevíracím obalu, u něhož se graficky příliš nepovedla zadní strana – obsažená fotka připomíná fotomontáž, ale jde spíš o zvětšeninu malého formátu, která sice na CD verzi působí slušně, ale v 12“ velikosti kontumačně prohrává. K desce je přiložený arch s texty a „credits“ informacemi, inner je čistě bílý a bohužel – standardně – bez antistatické fólie. Zvukově není vinyl úplná sláva, ale rovněž ani průser. Pravděpodobnou příčinu bych hledal ve snaze nacpat na jednu desku 52 minuty muziky, což se sice povedlo, ale výsledek je plošší, nižší frekvence nejsou tak výrazné a ke konci desky se to v intenzivnějších pasážích sype.

 

Edice HD Tracks disponuje 10 decibelovou mikrodynamikou a osobně mám dojem, že kompromis mezi intenzivním a dynamickým zvukem nemohl dopadnout lépe. Jde o čistě digitální vydání ve formátu FLAC (24 bit, 96 kHz), takže pokud doma jako já nemáte aparát schopný přehrát podobné soubory v odpovídající kvalitě, převzorkování na red book standard je nutnost. Přesto se ze všech tří edicí poslouchá nejlépe, zvuk je otevřený, dýchá, cítíte v něm prostor a pokud bych těmhle věcem technicky rozuměl, byl bych schopen napsat proč. Leč nerozumím, jen poslouchám. Mínusem je samozřejmě absence jakéhokoliv dalšího materiálu, což se ale u digitální edice rozumí samo sebou a tak doporučuju pro plnohodnotný poslechový / estetický zážitek kombinovat různé edice a z každé si vybrat to dobré.

 

// DISKOGRAFIE

1995   Adrenaline   //   recenze

1997   Around the Fur   //   recenze

2000   White Pony   //   recenze

2003   Deftones

2006   Saturday Night Wrist

2010   Diamond Eyes   //   recenze

2012   Koi No Yokan   //   recenze



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek Martínek / 25.2.13 10:35odpovědět

Paráda, Deftones jsou i moje srdcovka, takže jsem si rád početl. Z nu-metalového boomu v devadesátkách už zbylo opravdu jen pár zcela vyjímečných kapel. Korn jsou pro mě neustálými průkopníky, co nikdy nestojí dlouho na místě (což mi ale ne vždy zavoní) a Deftones? Netřeba se někam urputně vyvíjet když jejich rukopis je tak úchvatný. Takový by si přála mít většina kapel. Nu což, prostě příjemné čtení, Jiří.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky