Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Swans - The Glowing Man (2016)  ochutnávka

Na hudební zkoušku posluchačské odolnosti, trpělivosti, jeho intelektu, pseudointelektu a kdoví čeho ještě jsem se dostal až zkraje nového roku. Swans opět servírují zdatnou porci (2 hodiny), ale tentokrát mám dojem, že se mi to líbí. Znalci Swans asi přijdou na to, jestli je chyba u mě, u nich, někde jinde, nebo se to jednou prostě stát muselo. The Glawing Man mi zatím přijde jako poslouchatelná a docela příjemná deska, hlavně když pak člověk nemusí nic dělat a má další dvě hodiny volno na celkovou regeneraci.

Dying Passion - Black Threads (2017)  ochutnávka

Vedle toho s Dying Passion to mám jako posledně, předposledně a nevím až kam. Nudí mě. Hrozně. A tak moc rád bych chtěl, aby tomu bylo naopak. Black Threads je podle všeho zvládnuté album, zavedená kapela, jistota výrazu, jistota ve všem, objektivně super. Subjektivně dva tři poslechy a nazdar. Necítím jedinou jiskru.

The Rolling Stones - Blues & Lonesome (2016)  ochutnávka

Naproti tomu u Stounů to jiskří. Neodvažuju se odhadovat, jestli jsou The Rolling Stones na svém konci, ale každopádně teď, na aktuálním albu, se dívají na úplný začátek. Blues & Lonesome je pocta klasikům, velká poklona R&B a vůbec tomu, z čeho Stouni čerpali ve svých začátcích a z čeho obecně vycházela první rocková muzika. Loňský rok patřil starým mistrům a tohle je jeden z argumentů.

Manes - How the World Came to an End (2007)  ochutnávka  naše recenze

U tohohle alba mi chvíli trvalo, než jsem přišel na to, že problém je u mě. Rozdíl oproti předchozímu Vilosophe (2003) mě svého času vyděsil a posunul docenění téhle desky ... no vlastně o pár let. Ale přišlo to, všechno dosedlo a album vyrostlo do krásy. Manes na této desce nejsou snadno uchopitelní, ale trpělivost se vyplácí.

// Victimer: Ta recenze je hotovej pravěk :) Trvalo to, než jsem se do této desky naplno dostal. Vilosophe byla skvělá a bylo těžké pozřít něco takového jako How the World Came to an End. Výsledek stál ale za to.

// Garmfrost: Je dobré připomínat podobná monstra. Už jsem zase nějaký čásek neprovětral šílenosti z tábora Manes. Asi dávám přednost Vilosophe, ale How the… za zmíněnou určitě nepokulhává. Výborná záležitost, kterou obsáhnout dá docela zabrat.

// Sorgh: Divná deska, divnej obal, přiznaná dezerce od metalu. Zase majstrštyk.

Sepultura - Machine Messiah (2017)  ochutnávka

Prý jiná Sepultura. Prý robotizace. Hlavně Sepultura, která nestojí na místě a má i po letech a s plným nočním stolkem vlastních cédéček stále chuť něco dělat. Minulé album mě svou atmosférou bavilo jako dlouho žádné, to aktuální mě zatím nechává ve střehu. Děje se toho na něm dost, rádoby orchestrace v pilotním singlu Phantom Self mi trochu cukají koutkem, ale celkové pojetí desky a zastřešující myšlenka tepající do současného světa mi pomalu začíná sedět. Na velké závěry to zatím není, ale už teď je jasné, že Sepultura se vyvíjí. A to je dobře.

Leden byl přirozeně ještě v dohánění restů z loňska, takže kromě výše zmíněných Swans a Stounů se na gramofonu ocitla poslední deska Leonarda Cohena, která je skvělá a která patří k těm výborným deskám velkých mistrů, kteří loni zcela převálcovali mladší generaci. Cohen nám bude chybět. Ještě jeden rok nazad vydala výbornou desku Sound & Color charismatická zpěvačka Alabama Shakes, v jejímž hlase se ozývají časy starého dobrého blues, soulu a amerického jihu. Vrátil jsem se k ní moc rád, i když o tři roky starší album Boys & Girls je ještě o chlup lepší. Z novinek jsme pak ve fázi oťukávání s aktuálním albem Ty Segalla a novou Kovadlinu jsem vypnul ani ne v půlce. To ticho bylo osvěžující. Jinak vládne nostalgie, pravidla porušují obě desky kapely Grinderman, které na gramofonu střídám podle nálady zcela nepravidelně, a v neposledku kraluje můj idol Frank Zappa ve všech svých podobách. Jeho hudební humor by tahle doba potřebovala.

// Victimer

A Projection - Framework (2017)  ochutnávka

Svou slabost pro pro starý post punk a gothic rock jsem už několikrát zmiňoval. V případě nové desky projektujících Švédů pak není nic snadnějšího, než si tuhle slabost znovu osvěžit. Framework je druhé album kapely, je na něm třináct možností jak se vrátit zpět na začátek osmdesátek a je to děláno s neskrývanou oddaností. U Amíků Soft Kill jsem postrádal víc šikovnosti, u A Projection ji slyším velmi srozumitelně. Tady je talent pro tento typ muziky přímo na podnose a já ho velmi rád a často oceňuji.

Sepultura - Machine Messiah (2017)  ochutnávka

Sepultura je znovu zpátky. Opakovat si, jak je na tom současným rozpoložením dobře a jak Cavalera tluče prázdnou slámu, je už na míře škodolibosti každého z nás. Po minulém albu The Mediator Between… (recenze) jsem dost silně vycítil, že tohle je ta správná cesta, po které by měla kapela jít dál. I na novince zní Sepča progresivně a přitom stále těží ze starého dobrého thrashe. Na albu je hned několik ostrých vypalovaček, které ukazují, že thrashová kolébka byla brazilskému dítku osudná. Pak je tam také několik novinek, atmosférických prvků, závanů odjinud a svérázných řešení. Vypadá to, že i Machine Messiah mi bude hodně chutnat. Prozatímní poslechy jsou rozhodně pozitivní.

// Garmfrost: Nová Sepultura mě baví a určitě víc než zoufalství valící se ze Soufly. Přitom před pár lety bylo vše naopak. Sepultura nestojí na místě a hrne ten svůj mazec přes inteligentní filtry. Na druhou stranu byla novinka důvodem, proč jsem provětral stará alba a naplno si znovu užil klenoty Beneath the Remains a Arise.

Helheim - LandawarijaR (2017)  ochutnávka

Také Helheim patří mezi mé oblíbence a byl by hřích si nové album nechat ujít. To je nemyslitelné. Stejně tak si nemyslím, že by Landawarijar přinášelo něco nového, ale naopak ukazuje v čem jsou Helheim nejpevnější v kramflecích. Vikingský metalový základ je chvíli držen v okovech podzemí, aby o něco později podlehl atmosférické lehkosti a pár překvapivým postupům, které jsou prostě neodolatelné a umí je jen Helheim. Bavila mě minulá deska, ke které jsem si trochu hledal cestu a baví mě i ta stávající. Už od začátku. Celkově se mi zdá o něco chytlavější a přitažlivější.

Desiderii Marginis - Songs Over Ruins (1997)  ochutnávka

První album dnes už zasloužilého dark ambientního projektu a k poslechu mne přivedla zmínka o reedici tohoto alba, která v těchto dnech vychází za asistence labelu Cyclic Law. Já se ovšem vrátil až do roku 97 a k prvnímu vydání, které patřilo Cold Meat Industry. Songs Over Ruins už splňuje jistá kultovní kritéria a já v něm nemusím dlouze pátrat, abych znovu nahodil podzemní smysly. Navíc jde o dost chytlavou a na ambient údernou nahrávku, která by mohla sedět i takovým, kteří nevydrží hledat ve spleti neprostupných ploch a dělá jim problém objevit každý další zvuk a jeho účel. Je to v podstatě jednoduché album. A hlavně dobré.

Vintersorg - The Focusing Blur (2004)  ochutnávka

Na tomto albu vykvetla Vintersorgova záliba v progresivním náhledu na svou tvorbu do nejpěknějších odstínů. Pro mě osobně nejoblíbenější položka jeho diskografie a věc, ke které se vždy rád vracím. Následující alba se čím dál více obracela k pohanským kořenům a nechávala mne chladným. Na The Focusing Blur si Vintersorg dovolil nejvíce a je otázkou nakolik se vyčerpal a pak zkoušel hledat jinde.

// Jirka D.: Tohle už jsem neslyšel dlouho, musím napravit. Společně s Visions from the Spiral Generator to byly asi dvě nejzajímavější desky u Vintesorg.

// Sorgh: Naprostý souhlas, a v celku asi ta nejlepší věc od nich. Na bedně pod ním Cosmic Genesis a Spiral...

// Sarapis: Tomuto albu jsem nikdy nepřišel celkově na chuť, na mě to je možná až moc ujeté. Když už progresivnější poloha Vintersorga, tak raději už zmiňované Vision from the Spiral Generator. A samozřejmě musím vzpomenout melodickou lahůdku Cosmic Genesis:)

// Garmfrost: Já dávám přednost prvním albům v čele s debutem Till Fjälls, ale zase mám raději The Focusing Blur než poslední návraty kamsi…

Uada - Devoid Of Light (2016)  ochutnávka

Uada jsou debutující kapelou z oregonských lesů, jimiž nechávají pohánět svůj black metal. Přesto z ní nevedou velké úkroky stranou, folkující ohníčkaření, nebo ambientní plochy. Je to prostě black, tak jak jej vidí kapela a Devoid Of Light je docela ostrou deskou. Lomcují s ní melodie, ale i zvrácenost a dech hnilobných mokřadů. Bubeník Trevor Matthews je také součástí nově vzniklé formace Pillorian, kde sekunduje odpadlíkovi z Agalloch, Johnu Haughmovi. Na tento příspěvek si ovšem ještě počkejme. Kdo prahne po rychlejším oregonském průvanu, nechť zkusí Uada.

// Garmfrost: Slyšel jsem to jen jednou a až bude prostor, vratím se k Uada a pořádně je prověřím. Ten jeden poslech mi dal jistotu, že se mi podobný námrd bude líbit.

Interment - Scent Of The Buried (2016)  ochutnávka

Interment jsou stará švédská škola se vším všudy. Jejich death chrastí jak má, z mrtvol pohozených všude kolem trčí hnáty a songy samy o sobě drtí kosti. Tahle kapela píše a platí za zdatného následovníka starých kultů. Netřeba hledat víc, jen se po švédsku nechat mučit a válet v krvavých šplíchancích.

Vracím se ke Gojira a albu Magma (recenze), protože minulý rok jsem to zkrátka nestihl. A sedí mi to. Takovou Gojiru já rád a je docela složité od nich momentálně odtrhnout ucho. Variabilní metal pro všechny koumaly, kteří se nespokojí s málem. Načal jsem poslechy českých Mallephyr (recenze),u nichž splácím stejný dluh jako u Gojira. A zase poslouchám něco, co mě vážně zaujalo a jsem rád za takovou kapelu hrající pod naší vlajkou. Jirka mě minule nakazil náklonností k německým lesníkům Lunar Aurora, tak jsem nepokoušel osud a oddal se poslechům starší desky Elixir Of Sorrow. Nemohu říct křivé slovo, je to paráda. Novinkové EP Nine Inch Nails jsem žvýkal už během Vánoc a je pro mne znakem spojení starých pořádků s těmi novými. Nejspíš nikoho to nemůže urazit, ale já bych ocenil spíš velké album. Poslední album Monolithe (recenze) je jednoduše skvělé a hodně si mě získalo. Zase kapela, která má cit pro metalovou kompozici, pro posun sebe samotných a takový doom je pak laskomina i pro pozůstalé. V rámci nutkavého zlobení jsem si dal dostaveníčko s vyšinutě ponurým projektem Adaestuo. Žena za mikrofonem je koketa, operní pěvkyně a bytost vládnoucí rituálními dovednostmi. Vedle tohoto mezinárodního souboru jsem v posledních dnech přišel na chuť podivínům Emptiness. Ti na své novince Not For Music parazitují na zvláštní hypnotické koláži ambientu a metalu, k němuž je ovšem v zásadě poměrně daleko. Nic pro bolestínky, divné, divné dílo. O nu jazzu Fogh Depot jsem podal info do Nedělního poslechu a pořád mi to nestačí. A konečně novinka Blueneck (taky Denovali), o té se objevilo pár řádků docela nedávno. A dál? Venku jsou noví The Great Old Ones, ale další dávku nesvatostí a násilí bych dohromady s předchozími zvrhlými opusy dal jen sotva. Takže až v únoru. Depeche Mode co nevidět vydají novou desku Spirit, tak jsem si dopřál pár chvil s jednou starší - se Sounds Of The Universe (recenze). Zkoumat prapůvod elektroniky je jistě poučné a zajímavé, ale nic se nemá přehánět, což platí zejména pro tohle album.

// Garmfrost

Furia - Ksiezyc Milczy Luty (2016)  ochutnávka

Tak to už bývá, že mi nové album podivínských Furia sedne až časem. Když vyšlo, tušil jsem, že to půjde a nechal uležet. Nyní se kochajíc zneklidňuju nehezkými zvraty. Na poslech je třeba být naladěn k obsažení mrtvé nálady hluchého prostoru. Je chybou, nechat se nachytat hezkými melodiemi, jaké jsou např. v ukázce. To vás pak rozhodí ničivé ticho, kde si musíte na jakýkoliv cit, tón nebo co si vůbec přejete, (ne)hezky dlouho počkat. Furia zkrátka natočila opětovně album, které vám nedá nic zadarmo a chce od vás, abyste nic nechtěli a hlavně ho za žádnou cenu nechválili.

// Victimer: Taky to vypadá, že jsem tuhle placku nakonec strávil. Není to něco, z čeho bych padal na zadek, ale Furia jsou kapela, která má v povaze být odpudivě dotěrná a člověk, který rád civí do tmy a nehledá přímočarou muziku, může být lapen.

// Sarapis: Mně se líbí ta odvaha a takové to rošťácké experimentování a hraní si s posluchačem. Navzdory mnohým nástrahám jsem stále velmi spokojený uživatel tohoto kousku.

Akhlys - The Dreaming I (2015)  ochutnávka

Uf! Mráz mi běhá po zádech a radostí se mi kalí zrak! The Dreaming I mi v době vydání uniklo, ale stejně vyplavalo na povrch, když přišel čas. Z tíhy linoucí se z drážek až praskají záda, z děsivého chřtánu Naas Alcametha vstávají chlupy na zádech. Ani se nevšimnete a jste uzavřeni ledovou hradbou dechu Leviathanova. Ničivé tornádo je beránkem v porovnání s apokalypsou zde stvořenou.

// Sarapis: Toto je hodně zlá záležitost, při poslechu si člověk musí pořád hlídat záda, jestli se za ním náhodou neotevírá brána do pekel. Podobnost s Ego Dominus Tuus není náhodná, ale ani nežádoucí. Prostě další kus komplexní temnoty s hutnou atmosférou.

Adaestuo - Tacent Semiae EP (2016)  ochutnávka

Démonické běsnění a ženský element uprostřed tavícího kotle. Když mrknete do sestavy, nebudete se divit vůbec ničemu. Výjimečné ípíčko, svým významem přesahující okraj podzemního světa, okouzlí každého milovníka mixu staré školy nihilistického blacku a moderní větve libující si v ambientním rituálu, divých zpěvech a zaříkávání.

// Victimer: Pro tyhle podivnosti, kdy je black metal hojně trestán rituálem, ruchy a pseudo operním vokálem, musí být pochopení. V druhém případě je nebohý posluchač velmi vyplašen, nebo se někde za rohem řehtá ještě teď… Krátká recka nakonec bude. A protože mám podobné nepřístojnosti rád, tak pozitivní.

Karmacipher - Necroracle (2016)  ochutnávka

Z Číny kvalitního death metalu moc neznám. Karmacipher představují výbornou práci, nepostrádající kus atmosféry, velkou část zla a black metalové rozměrnosti. Obdivuju akustické vyhrávky, přelévající se přes tremola a blast beaty. Hlas je krutě zahuhlaný a tahaný odkudsi z kanálu. Mňamy!

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day (2017)  ochutnávka  naše recenze

Konečně se mi zase něco líbí z tábora Pain of Salvation. Po letech retro tápání a kníkání naložili svým fans desku plnou moderního metalu, ve kterém je místo jak na chytlavé pasáže, tak na údernickou fachu. Určitě si užijete matematickou techniku a světe div se, i zajímavý zpěv.

V lednu se urodilo a nevím, čemu bych se věnoval dřív. Helheim vydali novinku, The Great Old Ones taky. Stejně tak vydali (dlouhé) EP pohanští historici Arstídir Lífsins, ale těm se budu věnovat v recenzích, takkže jen shrnutě - všichni mě potěšili. Docela jsem překvapen s vysokou školou od Sepultury, která dokazuje, že do starého železa nepatří. Raději sice sáhnu po Beneath the Remains, ale po letech musím říct, že mě Sepoška baví. Za velkou zmínku stojí brutalisté z Malty Beheaded a jejich extra nálož Beast Incarnate. Docela jsem si užil novou fošnu finských čarodějů Lathspell Torn Cold Void, neladící běžnému uchu. Kdo má chuť vyzkoušet špičkovou tech-deathovou grupu z Iránu, nechť zkusí Azooma a desku The Act of Eyes. Naopak nějak nemůžu proniknout novým sountrackem Ulver Riverhead. Ale tam je to vždycky na dýl. Rád občas protočím sluchovody posledním dílem Aborym, nesoucí jméno Shifting.Negative. Abych nezapomněl, docela mě překvapili polští novicové Rosk na debutu Miasma. Těm jsem se věnoval v nedělním poslechu č. 27

// Sarapis

Pain of Salvation - In the Passing Light of Day (2017)  ochutnávka  naše recenze

Závislost na tomto aktuálním albu znovu-metalových Pain of Salvation zatím nebere konce. Daniel a spol. jsou opět silní a přesvědčiví. Zpočátku se mi ten kontrast tvrdosti a jemných melodií zdál až zbytečně vyhrocený, ale byl to jen záblesk v důsledku raného oťukávání. Teď si říkám - jen to do mě perte! A ty vokály, harmonie, gradace písní...no je to slast, welcome back!

Terra Tenebrosa - The Reverses (2016)  ochutnávka  naše recenze

Nejsilnější na této nahrávce je atmosféra. Myslím, že o nic jiného těmto skrytým podivínům ani nejde. Repetitivní melodie a motivy se zdají být k utahání, ale právě atmosféra udržuje moji pozornost stále ve střehu. Industriální pachuť, změť zvuků a pocitů a strašidelná chatrč kdesi v lese, to není nic pro romantiky. Přitom je nahrávka poměrně přístupná. Na druhou stranu ještě nemohu posoudit, jak je to s oposlouchatelností. Zatím se u mě The Reverses drží pevně jako dobře živené klíště.

// Garmfrost: Tudle jsem si je pustil znovu a užil si nátlakovou energii burcující mě až k zuřivosti. Stále se rád dívám na jejich perfektní obrázky doprovázející už tak divnou muziku.

// Victimer: Terra Tenebrosa zaslouží obdiv, protože jsou v té záplavě “post-extrémů” hodně originální. Každé jejich album má svou sílu a jsem zvědav jak dlouho u toho ještě zůstane. Naživo si je ale představit nedokážu, to musí být strašnej bordel, protože už studiovky vyžadují svou dávku pozornosti...

Odraza - Esperalem Tkane (2014)  ochutnávka

Tento polský projekt odrazuje názvem a ještě více obalem. Fotografie, která zvedá žaludek mnohem více tím, co na ní není zachyceno, je bránou do světa hnusu a nepohodlí. Někdy to ale máme rádi. Odraza se navenek tváří nepřístupně, ale ono tam někde hluboko uvnitř tepe horké srdce. Nejvíce je to poznat v druhé části nahrávky. Progrese black metalu v polském podání kvete zejména v rozmáchlejších Próg a Tam, gdzie nas nie spotkamy, ale opakovanými poslechy jsem se přesvědčil, že album chci slyšet od začátku do konce, i s jeho agresivnějšími a méně invenčními momenty. Je potěšující, že na následujícím EP Kri povolili Odraza svým fantaziím uzdu ještě více. Tento levoboček řezníků z Massemord nezbývá než dále sledovat.

Saxon - Innocence is No Excuse (1985)  ochutnávka

Minule jsem sice utrousil, že vás nebudu zatěžovat svými retro výlety za nahrávkami Saxon, ale Innocence is No Excuse je trošku jiný případ. Album jsem dosud neslyšel, takže jsem se tu o něm ani nikdy nezmiňoval. Saxon měli tehdy rok po podpisu s firmou EMI, kde jim jako první výsledek spolupráce vyšlo album Crusader. Další počin je zase o krůček uhlazenější a obsahuje stopy stadionového rocku. Například Broken Heroes zní, jakoby vypadla z alba Hysteria od Def Leppard, což je paradoxní hlavně v tom, že Hysteria vyšla o dva roky později a s fenomenálním celosvětovým úspěchem. Další hitovky Rockin Again nebo Rock’n’roll Gypsy jsou v nejlepším smyslu kombinací saxonovské neurvalosti s komerčními spády. Tedy to, co mě na Saxon tehdejší éry pořád baví. Pár slabších kousků album obsahuje (hlavně v závěru), ale neřeším to a nechávám je žít. Tak trochu nasávám i tehdejšího “ducha doby” a k němu zdivočelá přímočarost patřila též.

// Sorgh

Wovenhand - Mosaic (2006)  ochutnávka

I když se mi předposlední album líbilo, svoji cestu k Wovenhand jsem našel až s Mosaic. Album je silně spirituální, atmosféra pouštního smrákání lehce uvěřitelná a silně to zavání i Nickem Cavem. Parádní relax a duchovní očista nutící k mnoha otázkám. Pro mě víc než hudba.

// Jirka D.: Tak! Právě Mosaic bylo i u mě TO album, kterým jsem se dostával do světa Wovenhand. Aktuálně mám asi nejraději The Thrashingfloor, ale to na síle téhle desky nemění nic.

Sepultura - Machine Messiah (2017)  ochutnávka

Brazilci mě svojí novou deskou úplně rozsekali. V jejich širokém repertoáru se zhmotnila výrazná atmosféra, prostor dostalo orchestrální charizma a přitom stále potkáváme tu starou Sepulturu. Je to k neuvěření, ale kapela zase o kousek vyrostla.

Immortal - Diabolical Fullmoon Mysticism (1992)  ochutnávka

Naprostý kult, i když dnes může působit úsměvně. Přesně si pamatuju,jak sem si desku koupil za zhruba tři kila v době, kdy CD běžně stálo pětikilo. Uhranutý špinavým chlívkem, omámen šumem a nutkavými melodiemi jsem ho pak sjížděl do aleluja. Mám ho upřímně rád.

Led Zeppelin - III (1970)  ochutnávka

Než jsem začal poslouchat víc než jen Stairway To Heaven, tak to chvíli trvalo. Pak jsem však uslyšel Gallows Pole s hangmanským refrénem a bylo vymalováno. Proto mám k tomuto albu asi nejblíž ze všech jejich desek.

// Jirka D.: Led Zepp byli dobří a skoro tak dobří jako Pink Floyd. Ale jen skoro.

// Victimer: Přesně tak. Skoro tak dobří. Jestli sem přijde David a bude tvrdit opak, tak kecá.