Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

 

Hexvessel - All Tree (2019)  ochutnávka

Minulá deska mě bavila hodně, s tou novou jsme zatím ve fázi pokročilého seznamování a vypadá to taky dobře. Hexvessel mají svůj styl a výraz, který mi sedí. Někde mezi lesní magií, hippies a muchomůrkou červenou.

 

Tau Cross - Tau Cross (2015)  ochutnávka

Vrátil jsem se po čase k debutní desce téhle veskrze zajímavé party a byl to jeden z nejpříjemnějších návratů poslední doby. Kromě výborného obalu výborná muzika, to je jasný. Chvilku jsem hrál takovou hru, jestli se mi líbí víc tenhle debut, nebo deska následující, druhá, ale pak jsem přišel na to, že je mi to jedno. Mám je rád obě.

 

Illegal Illusion - Dried Blood Syndrome (2019)  ochutnávka

Ilegálové na sebe nechali dlouho čekat, ale víme, jak to chodí, a divit se není potřeba. Jejich nová deska mě stejně jako ta minulá přesvědčuje o tom, že na domácí scéně jde o jedinečnou kapelu, které jednak věřím její přístup k věci, a druhak mě hodně baví její muzika. Víc keců v recenzi.

 

Simon & Garfunkel - Bridge Over Troubled Water (1970)  ochutnávka

Občas je potřeba se trochu zasnít a zvolnit, i když tohle je hodně soft a denně to k životu určitě nepotřebuju. Na druhou stranu je dobré znát historii a vědět, kde to začlo, kam se to vyvíjelo a v jakém stavu je to dnes. Bridge Over Troubled Water jako lekce hudebního dějepisu a taky soundtrack k pohodě.

// Sarapis: U tohoto alba mě zaujalo, že na jeho obalu není poznat, kde končí hlava pána vpředu a začíná knír pána vzadu hehe.

 

Mono - Nowhere Now Here (2019)  ochutnávka

Nikdy jsem se nepočítal k velkým fanouškům Mono a vždycky šlo jen (samozřejmě “jen”) o respekt k ikoně, jejíž vliv a přínos naprosto nepopírám. Novou desku (nepočítám kolikátá to je) poslouchám, chvílemi mám pocity jak z muziky GY!BE, ale to jen asi nemám dostatečný rozhled ve věcech obou kapel. Nowhere Now Here mě baví, ale že bych na tom ulítával každý den pořád dokola, to zase ne.

 

---

 

// Victimer

 

Arktau Eos - Erēmos (2018)  ochutnávka

Dva šamani, kteří mi svými posledními promo fotkami a šílenými pokrývkami hlavy silně připomínají polopouštní kreatury Pylar, ještě loni připravili album Erēmos. K Arktau Eos chovám hezký, na podivnostech a zvukově oblbujících rituálních praktikách založený vztah, který je třeba připomenout a poté rozvinout do podoby recenze, u které znovu naroste pochybnost, zda její autor nadobro nepodlehl tvrdým drogám. Poslední deska je variace na rozostřenou psychedelii prostupující skrze nestabilní podlahu chatrče kdesi ve skalách, která umí ve stěnách stále vyvolat ty správně rituální vibrace a podzemní přesun do neznáma. Z děr v kamenech vystupují dvě postavy, aby předaly svůj díl hudebního minimalismu, zahrozily nástroji ve svých pažích a zase zalezly zpět do nitra hory. Domácí napětí, kdy se až příliš často spouštím za nimi a rezignuji na pozemský život, vede k nesouvislým odpovědím na běžné otázky a pokřiveným grimasám v zrcadle koupelny.

 

Front Line Assembly - Wake Up The Coma (2019)  ochutnávka

Není nad klasiku. U Front Line Assembly jsem v podstatě nic jiného, než tvrdými pulsy napuštěnou elektroniku nečekal. A dostal jsem ji. Stupnice vyjádření nadšení ještě nenaběhla do té správné hodnoty, protože jsem od přírody podezíravý, ale musím uznat, že se k Wake Up The Coma vracím hodně často a aspekty zahnání toho správného hladu po EBM music rozhodně splňuje. Víc v tuto chvíli nejsem schopen řešit, což je sice pohodlné říct, ale někdy také lepší, než si lámat hlavu tam, kde se lámat nemá.

 

Aeon Sable - Aether (2018)  ochutnávka  naše recenze

Hrábl jsem i po gotice Aeon Sable, kterou doporučil Ruadek a nakonec jsme si plácli. Taková alba mám v oblibě. Začátky krušné, jalové, ale pořád s něčím co mne podvědomě ponoukalo se vracet. A vyplatilo se. Aeon Sable sice nehrají nic převratného, ale takovým zvláštním šarmem to posouvají dál, než si člověk původně připouštěl a hlava odmítala uvěřit, že to má ještě cenu. Jejich gotika má šmrnc, který je prvnímu pohledu dobře utajen a roste až s návraty. Do široka rozevřené kompozice nakonec vydají co mají a taková Deadlock Canon je vyloženě hitovka jak prase. Zvídavost zase nesla ovoce. Buďte zvídaví.

 

Hecate Enthroned - Embrace Of The Godless Aeon (2019)  ochutnávka  naše recenze

Kdo nezná Hecate Enthroned, nechť zapálí svůj metalový šatník, kde se to hemží mikinami Slipknot a Linkin Park, zaplatí si školný a nastoupí zpět do Junáka plnit rozkazy chlupatých a mlsných vedoucích, kteří mu jistě pomohou k lepšímu životu. Takovému není stejně mezi námi velkými kluky přáno, neboť neprošel starým obřadem vedoucím k pravému poznání. Ale dost prázdného tlachání… Ceněné atmo / meloblackové družstvo Hecate Enthroned vypustilo do světa novinku Embrace Of The Godless Aeon, která zní přesně napůl dost festovně a napůl naivně, abych u ní zůstával a věřil schůdnosti této cesty. Že bych si dopřál jednu epicky klišovitou recenzi v režii průvodkyně po zapovězených temných místech? Ale kdepak, již není třeba, Bhut právě tak učinil a je to přímo dnes. Klikat a přečíst.

 

Illegal Illusion - Dried Blood Syndrome (2019)  ochutnávka

K Illegálům mě asi nepojí to úplně nejvřelejší pouto, ale mám je rád, rád je vidím i naživo a o respektu není nutné dlouze mluvit. Novou desku jsem proto nechtěl minout. Je to další porce hlučícího rocku, se kterým je dobře, který má koule, je přímočařejší a oproti minulým počinům o něco nakoplejší. To jsou mé hlavní dojmy, a ty mi zatím stačí. Další poslechy budou přibývat a snad to zakončím někde v menším klubu, kde si to s kapelou dáme pěkně nahusto, protože bigbít musí praskat, ne hladit někde v podbřišku.

 

Rotting Christ - The Heretics (2019)  ochutnávka

Čas uzrál i pro nové Rotting Christ, kteří na The Heretics rozpoutali další neobyčejnou vřavu na pomezí black metalu a symfonie ve svém typickém stylu. Ten je léty prověřen a vypilován téměř k dokonalosti. Jak moc dokonalá, obyčejná nebo naopak slabá bude novinka, to si musím teprve dobře rozmyslet, ale… slabá rozhodně nebude. To vím již dnes. Rotting Christ stačí ke štěstí umně konstruovat své atmosférické roucho přítmí kaple, ve kterém není dobře po těle žádnému černoprdelníkovi a matce představené. Představena je nám naopak deska, která sází na jistotu a přitom stačí posouvat své rozměry směrem k velkým věcem. Rotting Christ jsou si jistí sami sebou a mají dost nadhledu na to, aby nezakrněli. A tak i konají.

 

Bergraven - Det framlidna minnet (2019)  ochutnávka

Už je to pěkných dvanáct let, kdy jsem tak trochu propadl poslechu alba Dödsvisioner a jeho podivínskému obcházení blackmetalových pravidel. Pak jsme se s Bergraven nějak míjeli a setkali se zase až letos. Za pár dní bude venku novinka Det framlidna minnet, která mi znovu ukrajuje z mého volného času a láká mě jít dál a odemykat další pokoje tajuplného baráku Bergraven. Opět jsme v prostředí experimentů v rámci výstředního polosvěta kdesi za dveřmi, kam se běžně nesmí. Trochu jazzových prvků, trochu pokažených blackových etud na téma psychická tíseň v neznámém prostředí, kde je sotva slyšet včelín a domem chodí víc stylových neurvalců jak chlapců s pentagramem, se kterými se dřív dalo kamarádit. Bude to ještě dřina, ale zase mne to zajímá a vtahuje. Jestli se však dostanu až do míst jako kdysi s Dödsvisioner, to si v tento okamžik netroufám odhadnout.

 

Hybernoid - Last Days Begins? (1994)  ochutnávka

Na tomto místě jsem si trochu zapátral. Původně jsem se díval po starých albech, která mi unikla v rámci industriální scény a narazil jsem na kapelu jménem Hybernoid. I když i u nich bývá zmiňován industrial jen jako jeden ze stylů, jimiž byla kapela svého času poháněna. Last Days Begins? je pak albem, kde ho vnímám jen okrajově. Dávno rozpadlí Hybernoid zde nahráli podivuhodně chytlavou směs metalového shoegaze a nálad, kde se snoubí melancholie s kapkou chladu, ze kterého však teplo života úplně nevyprchalo. Tohle mi sedlo a navíc jsem to vůbec neznal. Takže dvojí radost.

 

Jako epický doom metalista jsem se nikdy necítil, byl jsem vždycky hrubý, což v sobě nutně nezahrnovalo posměch starým lidem a odmítání nedělních kostelů. Prostě jsem vyrostl na jiných kapelách. Na My Dying Bride například. Kdepak tyhle Candlemass a jim podobní, ty jsem nikdy neuznával. Ale časy a vkus se mění… Doma sjíždím Tales Of Creation a eponymní Candlemass a k nim jsem si přidal dvě alba od hrdinných Angličanů Solstice. Mám na mysli zatím poslední a velmi dobře utajené White Horse Hill a to, které považuji za nejznámější - New Dark Age. To mi foobar a mobil hraje ze všech zmíněných alb nejčastěji. A já si to užívám. Je v tom nostalgie staroanglického folklóru a těžšího heavy metalu, který jsem dříve nemusel. Jsou v tom krásné a jednoduché melodie, dřevní základ a jistý typ vznešenosti, i když vokál občas nestíhá a je čas se pousmát. Na Radka jsme kromě Aeon Sable dal i v případě Algiers (The Underside Of Power) a také asi proto, že další kolega Lomikar je proklepl přímo na koncertě. Je to zvláštní, nevšední směs, ke které zkrátka musíte chovat sympatie, pokud jste vychýlen mimo hlavní osu. Na své si přišli i noví Gnaw Their Tongues, ale tam to bude taky ještě trvat, než se dobereme kloudného výsledku. Kombinace úsměvně tuctových pasáží s těmi, které probudí zasuté zlo uvnitř každého nezdravého jedince, je poměrně příjemná. Že to pravé sémě zla nadále klíčí v zemi horkých pramenů, potvrzují svébytní raraši Guðveiki na svém debutu Vængför. Polemizovat nad tím, kolik krve teče přímo z Islandu a kolik zase z world kingdom USA, je bezpředmětné. Je to tam a je to kruté. All Tree je nové album od oblíbených Hexvessel, kterým je nejlépe v lese na paloučku a v obklíčení hub roztodivných účinků. All Tree mi pocitově vrací kapelu trochu zpátky. Pryč jsou psychedelicky rockové malbičky po stráních, novinka je folková, jemná a zatím mi nedovolila vkročit do ní dost dobře na to, abych si to skutečně užil. Třeba příště. Z dalších adeptů zmiňuji Mortiise (The Smell Of Rain), Combichrist (We Love You) a Junius (Eternal Rituals for the Accretion of Light), se kterými bylo dobře v telefonu na konci měsíce. Počkat, zrovna mám hovor. Haló, tady onkel Victimer. Březen říkáte? Jo, už se něco rýsuje, prý je chudák za dveřmi. Tak, nazle.

 

---

 

// Bhut

 

Accept - Death Row (1994)  ochutnávka

Měl jsem jeden večer hned na kraji února takovou nostalgickou chvilku a vytáhl šuplík s kazetami a protočil takové ty heavy záležitosti, co se mi kdysi podařilo sehnat. Pravda, vedl k mě tomu v minulém měsíci zmiňovaný dokument o Motorband, načež jsem právě Made In Germany podrobil poslechu a konstatoval stále stejný názor na tuhle kapelu. Vedle toho došlo i k otestování kazety Helloween s nahrávkou Chameleon, jenže po pár vteřinách ticha se z pásku začali sypat Kataklysm. Buďto mám ty kopie prohozené, nebo jsem to kdysi dávno úspěšně přenahrál, aniž bych si na to do dnešního dne vzpomněl. Nicméně v hlavičce je uveden Accept. Spíš jako demonstrativní připomínka toho, že tahle deska mě pořád baví. Vždycky se mi líbil její řezavý zvuk a pak ta melodická chytlavost. Má to šťávu a jasnej xicht. Ani nevím jak si tahle deska stojí v očích kovaných fanoušků kapely, ale mě je blízká. Už roky si tykáme.

 

Funereal Presence - Achatius (2019)  ochutnávka

Je to black metal od tlučmistra kapely Negative Plane. Takže kvalita a hodně dobrá. Správně švihlej a správně říznej blek metl.

 

Cult Of Occult - Antilife (2019)  ochutnávka

Tahle kapela to má čím dál těžší. Nebo spíš já to s ní mám čím dál těžší. Zatímco prvotina Hic Est Domus Diaboli se mi zalíbila natolik, že ji lze dohledat i v mé polici, s další nahrávkou Five Degrees Of Insanity s obalem, který dává vzpomenout na The Miracle od Queen to už bylo o poznání slabší. No a novinka je zase někde jinde. Víc funeral, víc bahno, víc vláčné tempo. Chce to čas, ale nevím, jestli se mi chce jim jej věnovat…

 

Sigh - Heir To Despair (2018)  ochutnávka  naše recenze

Já mám tyhle pošahance tuze rád. Proč? To už nastínil Victimer v recenzi, takže obrázek každý sám za sebe holoto. Novinka se mi líbí o poznání víc, než ta předchozí zkouška trpělivosti. Světe div se, ale ty kýčovité power pasáže mi tam fakt sedí, možná kvůli tomu, že jsou zanedlouho násilně asijsky znásilněny a já se pak jen směju a ani nevím proč. Vlastně se směju i těm silným momentům, které by na festivalech dokázali navlhčit nejednu koudelnatou tvář. Divná hudba pro divné lidi? Jasné, sem s tím!

 

Forgotten Woods - Race Of Cain (2007)  ochutnávka

Sonda do nitra blacku s řádně vyšinutou možná až avantgardní fazónou. Hodně syrové, hodně divné (hehe) a hodně návykové. Jinými slovy je to tak blbé, až mě to baví. Ale třeba to ani blbé není, třeba je to jen prostě úžasné. Asi to nebude mít široký zástup fanoušků, ale koho to sere?

 

Umbrtka - The Hand Of Nothingness (2003)  ochutnávka

Ruka nicoty je prastaré demo, které je vlastně jediné v tom širém zástupu velkých alb, který náš pán Umbrtka snesl k našim mozolnatým rukám s lehkostí popela. Stěžejní důvod proč to tu uvádím je ten, že nahrávka konečně vyšla i oficiální cestou ve vskutku nádherné digibookové podobě. Velký formát, tvrdé desky, tvrdý vlepený booklet. Je svátost se něčeho takového dotýkat. No a pak ta svérázná hudební náplň. Bicí neexistují, na milost se bere pouze hromada šrotu, aby smělý a opojný zvuk rachtajících plechů a duté skráně sudů dokázaly oblažit mysl věrných. Kterak si pak výtvor stojí po boku oficiálně porozených písní lze uzříti níže. Už teď se těším na další počin Nad propastí dne, který dostane rovněž podobného vzezření. Přál bych si, aby znovu vyšla všechna díla Umbrtkovi brigády, neb sběratelský chtíč se toto žádá.  

 

 

Pivní okno   Ačkoliv jsem na začátku měsíce neměl příliš veselých podnětů k svěžesti, neboť se dostavila bolest v krku, rýma a kašel, coby spolehlivé příznaky solidního nachlazení, vlezl jsem jeden večer s přáteli na pivo. Podnik se nazývá Dva Kohouti, který byl nedávno otevřen v Praze v Karlíně, hned vedle zdejší pobočky Lokálu od Prazdroje. Je to malý pivovar, který dal dohromady mistr Matuška mladší společně s výčepním mistrem Lukášem Svobodou právě vedle z Lokálu. Zajímavé fotky kolem otevření udělali provozovatelé webu Pivníci, který mimochodem doporučuji. K vidění zde. V době mé návštěvy bylo na čepu Místní pivo, což je fajnovej ležák, kterej snad i voní (rýma, víme). Oproti tomu je na čepu Matuškův standardní nabídkový okruh a já jsem po strašně dlouhé době měl jeho pivo točené. Prostory jsou fajnově industriálně (ne)ošetřené a místo k sezení je věc družby. Ale přátelská atmosféra tu panuje silně. V létě, až bude možné dřepět na vnitřní zahrádce to bude zaručeně kvalitní útočiště nejen pro hipsterské fousáče a holky s puntíkatejma sukněma.   6. 2. jsme si s paní Bhutovou zašli na chvilku sednout do pivovaru Lužiny. Už jsem tu o něm párkrát psal, což je dáno hlavně jeho lehkou dostupností od našeho bydliště. Nicméně chutnal jsem jen místní ale, který mi šmakoval. Na plakátech se furt vyjímala jakási nabídka 1+1. Jenže detailní přečtení jsem učinil až u chcacího žlabu po zaplacení. Zjistil jsem, že jsem si nechal ujít double single ale, což je one malt, one hop (neplést s One Tail, One Head). Jenže když máte na plakátě velkým písmem 1+1 a pod tím ne zrovna dobře na dálku čitelným menším fontem výše uvedený popis, myslíte si, že jde zase o nějakou akci s kořalkama nebo něčím podobným. Trochu zavádějící reklama.   Na víkend od 8. do 10. 2. jsme měli s paní Bhutovou slíbený program u známých v Brně. Nakonec se z toho vyklubal víkendový pobyt v baráku v obci Kratochvilka, jak malebný název. Cestou však proběhla rychlo akce v pivovaru Padochov. Zřejmě moje vyloženě nejkratší návštěva pivovaru vůbec. Přijeli jsme ve smluvený čas na smluvené místo a během pár minut se přiřítilo divoké auto. Vyskočil chlapík, odemkl drobnou prodejnu, vyjmenoval nabídku v lahvích, načež jsem odvětil od každého po jedné láhvi. Pak se zaplatilo a stejně rychle zase zmizelo. Večer jsme pak tyto kousky degustovali a prokládali mezi sebou. Byl mezi nimi i poslední vánoční speciál a zbrusu nový Valentýnský. Oba slušné a fajnové. Stejně jako zbytek tradiční spodně kvašené produkce, kterou tento podnik nabízí. Taková klasika, co neurazí a příjemně se pije.   V mezičase proběhl oběd v zámecké restauraci Oslavanského zámku, kde se nachází rovněž i pivovar. Prostředí to bylo stylové, ale já už z těhle středověkých krčem nějak vyrostl. Na druhou stranu byli jsme na zámku, takže nějaká souvislost je na místě. Co mě však zklamalo bylo kromě kuchyně i pivo. V nabídce místních piv byla Zámecká jedenáctka, Medový ležák 12° a Oslavanský rubín 13°.Z nichž byl nejvíc solidní ten meďák, jenže i tak se nedalo hovořit o nějakém extra slavném zážitku. Trochu jsem se nad tím podivoval, protože svého času jsem měl Oslavany fakt rád a (nejen) v pivnici U Všech čertů v Brně mi lahodilo. Tak proč ta změna? Trocha pátrání vynesla ortel, že původní pivovar jménem Oslavany se dnes jmenuje Bratčice.  Jednoduše se ze Zámeckého pivovaru Oslavany staly (přestěhováním) Bratčice a na původním místě zámku vznikl Městský pivovar Oslavany. Alespoň tak jsem to pochopil. Jinak celkem zajímavé postřehy i přímo zúčastněných osob lze dočíst v dobové diskuzi na skvělém webu pivní info zde      Nedělní oběd nastal v pivovaru Moravia, který najdeme v Kytnerově ulici, v Medlánkách v Brně. Na čepu 6 místních piv plus jeden Lucky Bastard, a tak jsem jich pět musel vyzkoušet. Desítka Jošt skvělá, jedenáctka Rathaus výborná se specifickým chmelem, stejně tak dvanáctka Petrov, která byla však o něco říznější a tvrdší, Masopustní speciál byl fajn, v zažitém standardu (takže skvělý) a na závěr zasyčel výtečný Lucky Bastard Blond Ale. Kuchyně naprosto bez problému za příznivé ceny. Prostředí milé, v pohodě byla i obsluha, prostě takhle nějak má vypadat kvalitní podnik. Rád se sem ještě někdy vydám na zbytek neochutnaného.     Večer cestou po kolejích, tedy po D1 jsme se ještě stavěli v pivovaru Uhříněves, kde jsem to zakončil jen nakládaným hermelínem, za to velmi chutným. No a také šlo o výtečné potěšení v podobě Blondie-Golden Ale, Porter a na závěr skvělá IPA. Tenhle pivovar vaří dobře, prostředí je taky fajn, obsluha milá a hlavně svižná. I když sedíte někde na blbým místě, kam není vidět od baru a je to prostě zastrčené, tak vás prostě holky stíhají hlídat a udržovat v picím rytmu. Tohle beru je to fajn a taky doporučuji.     Párkrát během měsíce jsem ještě lezl do Řeporyjského pivovaru, ale vesměs jsem si vždycky dal ležák Prefunda, který má takovou zvláštně kolísavou tendenci. Někdy mi jede dobře, jindy hledám v nápojáku jiné oblažení mysli, ale nyní mi to zase celkem sedlo. I kuchyně se mi zde zdá být již vypracovanější a polední menu pak nabízí slušné množství dobrot, kde si vybere, věřím, každý. 26. 2. večer jsem se konečně dostal zpět na Lužiny, abych teda ochutnal tu novinku 1+1. Takhle se to pivo fakt jmenuje a navzdory zvláštnímu názvu, chutná velmi dobře. Je znát onen aromatický chmel, který dopřává příjemné zmatení smyslů. Se svou silnější skrání pak dobře obstarává rychlejší nárůst konkrétní nálady a pulzuje v žilách správným kmitočtem. Tohle se povedlo, říkám tomu jedničky.

 

 

---

 

// Garmfrost

 

A Million Dead Birds Laughing - To the Ether (2019)  ochutnávka

Z šíleného mixu technické smrti, disonantního HC/grindu a kabaretní avantgardy A Million Dead Birds Laughing jsem totálně odvařenej. Australští virtuózové umí, baví se u toho a zároveň jsou patřičně temní. Horký adept na jednu z desek roku? Možná… Ještě je hodně brzy. Více v recenzi, nad níž jsem už začal přemýšlet.

 

Grafvitnir - Venenum Scorpionis (2019)  ochutnávka

Venenum Scorpionis švédských čertů Grafvitnir je prototypem, jak má vypadat dobrá blacková deska. Je melodická, ale ne moc. Je nasypaná a to hodně. Má atmosféru a že silnou. Borcům to super hraje a frontman má hlasivky hnusně sípavé. Zvuk je špinavý i čitelný. Zápor? To je mi zatím fuk! Bavím se!

 

Candlemass - The Door to Doom (2019)  ochutnávka

Och, ano! Kdo nečekal, že se Candlemass ještě někdy přihlásí s deskou, ať zvedne ruku nebo hodí kamenem. Já si to moc přál a mé přání bylo vyslyšeno. Navíc se k léty prověřené sestavě přidal staronový frontman Johan Längquist. Jeho hlasivky zdobily bájný debut Epicus Doomicus Metallicus. Kruh se tedy uzavřel a i kdyby už nikdy nemělo přijít nic nového, jsem spokojený. Je mi naprosto ukradené, že The Door to Doom nepřináší nic nového. Zaplaťpánbu! Vše je tak, jak má být. DOOM!

 

Dream Theater - Distance over Time (2019)  ochutnávka

Co psát o desce kapely, kterou je nutné poslechnout tisíckrát a stejně je docela možné, že vám něco unikne. Pro mě je důležité, že mě první poslechy neodradily. Stopáž není přepálená jako v případě The Astonishing. Docela jsem překvapený přístupností materiálu, který je uživatelsky přívětivý. Zároveň mu nechybí ostré hrany a záludná zákoutí. Onanií jsem příliš nezaznamenal, ale jsou přítomné. Kdyby to nebylo hloupé, řekl bych to stejné co o Candlemass. Tím bych doomery neurazil, ale pro progresivní veličinu takové hodnocení není lichotivé. Jenže… to tak je! Ani špičkový výkon zúčastněných a chytlavost kompozic samotných nezahalí fakt, že nového na Distance over Time není ke slyšení zhola nic. Od prvního taktu je jasné, koho slyšíme, co slyšíme a že se jedná o jednu z hlavních událostí roku. Tuším, že se minule pánové krapet spálili a že se vrací tam, kde jim to jde a co se od nich očekává. Je to dobře nebo se jedná o naprosté selhání? Uvidíme časem…

Swallow the Sun - When A Shadow Is Forced Into The Light (2019)  ochutnávka  naše recenze

Vlastně už nemám, co bych dodal. Deska mnou plyne, unáší moji mysl…

 

Krom neustálého sjíždění diskografií svých oblíbenců, mi prosvištělo hlavou spousty nové i staré muziky. V paměti mi uvízly nové počiny čertovských Dødsfall, Zloslut a Altarage. Podlehl jsem skvělé retro diskošce The Night Flight Orchestra, jejichž alba mi dělají společnost takřka denně. Netrpělivě vyhlížím objednaná CDs s novinkami Diabolical a hlavně Rotting Christ. O nich tedy až příště a určitě v recenzích...

 

---

 

// Ruadek

 

Swallow the Sun - When A Shadow Is Forced Into The Light (2019)  ochutnávka  naše recenze

Po letech jsou Swallow the Sun prakticky nezlomná záruka kvality a především, dělají tvorbu, která je nadčasová a nestárne. Vývoj kapely se od výrazných “Katatonia friendly” motivů posunul někam ke starým Paradise Lost a Dark Tranquillity, cítím z toho formu devadesátkové gothiky, což je výrazným plusem. Tu desku nedokážu dostat z hlavy, natolik je dobrá.

 

Soen - Lotus (2019)  ochutnávka  naše recenze

Nové vokální harmonie a sice stagnující, ale stále hodně slušná forma Soen. Minule jsem nakonec hodnotil hodně vysoko, tady očekávám, že to nebude jiné. Jedna z těch desek, která pomalu roste s každým poslechem.

 

Summoning - Minas Morgul (1995)  ochutnávka

 

Nadále asi nejsilnější deska, na které jsem zároveň tyto rarachy poznal. Obal mi evokuje nejen Tolkiena, ale i prastaré RPG Ishar, jehož atmosféru tohle neskutečně našláplé album má. Zásadní deska, která spolu se Summoning jako takovými definovala celý tento styl.

 

Cradle Of Filth - Vempire or Dark Faerytales In Phallustein (1996)  ochutnávka  naše recenze

Uřvaný strýček Skrblík a jeho parta, která byla v té době v životní formě. Co o tom vlastně napsat, s odstupem času? Že to Dani dával hodně vysoko, že se kluci nebáli inovací a provokací a že to fakt šlapalo prvotřídně. Pouštím si to s jejím následovníkem poměrně často, dobře se při tom vaří guláš. Fakt.
// Bhut: Asi moje nejoblíbenější nahrávka od Cradle Of Filth, obalem počínaje, hudbou konče. Prvotřídní skvost!

 

Manowar - The Triumph Of Steel (1992)  ochutnávka

Máňo, vař !!! Klasika, legenda, staré časy kultovek z řad prvoligového hevíku, kde kalhoty jsou ještě těsnější než vnitřek louskáčku na ořechy a háro naondulované do hřejivých barev. Ty časy prostě nezměníš, stejně jako kýčovité fantasy motivy, i když jsou od Borise. Tahle řecká deska, s novým bubeníkem (co jim vydržel jen na této desce), to je ovšem flákota, jakou nikdy nezopakovali. Nejútočnější deska a nejrychlejší hnáty. Kultovka.

// Sarapis: Tohle jejich album řadím asi nejvýš, i když má své mouchy. Jenže já je mám taky, takže se to pokrátí:) Obsahuje podle mě nejlepší powermetalovou šlehu všech dob a taky moc hezkou baladu a spoustu dalších lákadel a nevšedních momentů. Za mě dobrý.

 

---

 

// Sarapis

 

Traveler - Traveler (2019)  ochutnávka

Ou, tohle mě asi jen tak nepustí. Postarší heavy/speed s chytlavostí a drajvem není v dnešním světě samozřejmý. Často tomu chybí jedno nebo druhé..nebo třetí. U kanadských Traveler to vypadá, že si všechno dobře sedlo. Podobně jako u některých alb Enforcer procvičuji krční svalstvo a nic víc nepotřebuji.

 

Evergrey - Atlantic (2019)  ochutnávka

Dlouho dlouho tomu, co mě naposledy oslovila nová deska Evergrey. Melancholikům to na přelomu tisíciletí šlapalo neskutečně dobře, což si čas od času s potěšením ověřuji. Návrat do reality/současnosti je ale často podobně temný jako by šlo o jedno z témat, kterými se Evergrey zabývají. Atlantic mi připadá o kousek svěžejší, ale stejně mi to nakonec vychází jen na pár dobrých songů, které se v průběhu desky vynoří ze standardu Englundových hochů. Úplně málo to není, ale herdek, já bych chtěl víc.

 

Tublatanka - Skúsime to cez vesmír (1987)  ochutnávka

Jakkoli je pojem Tublatanka dlouhá léta spojován s mainstreamem, tak při poslechu nejslavnějších alb této kapely mi to nějak nejde dohromady s tím mainstreamem, který v cz/sk prostoru vládne dnes. Je to těžká degradace, ale což. Album staré přes třicet let a přesto má energie, že by si je mnoho současníků mělo nadrtit na prach a šňupnout jako ten nejlepší socialistický matroš. To jenom Traveler nemusí hehe.

 

---

 

// Sorgh

 

Agalloch - The White (2008)  ochutnávka

Nesmírně emotivní a jedno z vrcholných děl od Agalloch. I když jde jen o EPíčko, já ho beru jako plnohodnotnou desku a patří u mě k nejposlouchanějším věcem od těchto lesních manekýnů.

 

Spires - A Parting Gift (2018)  ochutnávka

I když jsem o Spires dosud neslyšel, tak mě hodně baví a divím se, že tomu tak bylo. Jejich kumšt vidím v prolínání systémů, spojení progresivního rocku s metalem, který taky nejde nazvat tuctovkou. Poslech je cestou objevů a nadšení.

 

Soen - Lotus (2019)  ochutnávka  naše recenze

Po několika probděných nocích, vypitých lahví slivovice a hodinách střízlivého uvažování je pro mě tahle deska zklamáním. Rozpitá jako kaňka na pijáku,postavená skoro jen na emocích a něžném brnkání. Soen pro mě znamenali něco jiného.

 

Dál pokračuju v oťukávání posledních dvou desek In The Woods…, které se mi líbí čím dál víc, i když to je už jiná kapela. Taky Load od Metallicy mě hodně baví a jinak staré fláky na rádiu Beat.

 

---

 

// Lomikar

 

Jääportit - Voimasuo (2008)  ochutnávka

Versatilní chlap tenhle Tuomas Mäkelä. Melancholické zasnění do zamlžené zamrzlé krajiny někde v místech, kde ona zima ještě skutečně utlumuje, svádí a zabíjí. Ve správné rovnováze poměřený ambient, psychedelie a prog-rock, kde se místo technických fines hraje ale hlavně na atmosféru.

 

...and Oceans - Cypher (2002)  ochutnávka

Tohle s věkem zraje jak nohy! ...and Oceans vždycky byli šáhlý tak trochu jinam, za čímž nejspíš stál zpěvák Kena Strömsholm, který si neustále vymýšlel všelijaký kejkle a znervózňoval konzervativní BM scénu. S albem A.M.G.O.D. se přesunuli na pole elektronického blacku, který tehdy byl poměrně v kurzu a taky to dostávali za to pořádně sežrat. Cypher pak bylo poměrně popliváno a zapomenuto. Samozřejmě naprosto neprávem. Energická skočnost s parádně ujetým Kenovým vokálem a tradičně vyjetýma textama. Vrcholem kapely asi zůstává špatný trip jménem The Symmetry of I, The Circle of O, ale tuhle točím poslední dobou častěji.

 

Laster - Ons vrije fatum (2017)  ochutnávka

Soutěž!!! Kdo mi konečně dá rozhřešení a zjistí, co mi tak strašně připomíná riff z písně Binnenstebuiten (cca 0:30 až 1:00) má u mě panáka a slevový poukaz na sadu hrnců. Pozná-li to Bhut, koupím mu někde na koncertě alespoň gambáče, když je přes ty piva. Ale vážně, já i má spřízněná jsme ten song točili dokola, oba jsme to několikrát měli na jazyku a nikdy to nevyplivli. Trýzní mě to, nemohu spát, mám to takovýto kousek před nosem. Pomozte. Jinak překrásná a nesmírně bohatá variace melodického post-blacku se spoustou unikárních momentů, která se až panicky bojí jednotvárnosti a neustále předhazuje nové a nové prvky.

Godflesh - Post Self (2017)  ochutnávka  naše recenze

Jsem nadšený z toho jak to pořád zní tvrdě, dřevně a primitivně na kapelu, která vznikla již koncem 80. let. Začátek alba velmi rychle zaháčkuje hlubokými kytarami, jejichž zvuk připomíná ze všeho nejvíce vrtání zubů. Později se zpomaluje a přesto zintenzivňuje do zlovolného noisu. Jako byste vylámali hnusné příšeře zuby, abyste zjistili, že se za nimi ukrývají jedové přísavky.

 

Serj Tankian - Elect the Dead (2007)  ochutnávka

Kdo dospíval v první pětiletce nového tisíciletí a neposlouchal System of a Down, ten... poslouchal asi něco jiného, ale já a celá naše tehdejší nezletilá banda jsme z nich byli vystřelený na měsíc. Jejich poslední alba jsme tak trochu sice poprskali, leč stále jsme byli zvědaví s čím přijdou sólové projekty jednotlivých členů. První pochopitelně přišel s plackou neposedný frontman Serj. V jeho případě u mě vystřídalo opatrné uznání opatrné nadšení a to, že se k albu vracím i po dvanácti letech napovídá, že bylo na místě. Kamarád mi nicméně jednou říkal, že jeho bába má na zahradě kozu, která mečí prakticky stejně, což jsem mu nebyl schopný vyvrátit, ovšem ten samý člověk se onehdy sťatej na Brutalu propařil hodinovým setem Soulfly, které nenáviděl, protože si myslel, že to jsou Gorgoroth, kteří měli hrát po nich. Tak kde je pak pravda, he?

 

---

 

// Symptom

 

Human Bites - Human Bites (2015)  ochutnávka

Ukřičené plzeňské screamo.

 

Daughter - If You Leave (2013)  ochutnávka

Hypnotický indie-rock, co chytí za srdce.

 

Katatonia - The Great Cold Distance (2006)  ochutnávka

Švédský metal nestárne ani po letech.

 

Jay-Jay Johanson - The Long Term Physical Effects Are Not Yet Known (2006)  ochutnávka

Zadumaný severský trip-hop pro milovníky melancholie.

 

Kauan - Kaiho (2017)  ochutnávka  naše recenze

V dobré společnosti atmosférického post-rocku, doomu a ambientu.