Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Rick Wakeman: Stará a nevrlá rocková hvězda

Rick Wakeman: Stará a nevrlá rocková hvězda

-krusty-15.5.2019
Když si přečtete historky mistra Wakemana, dostane ten (pro někoho) suchopárný art rock a vůbec profesionální hudební business hnedle lidštější tvář...

Rick Wakeman...jsem trošku na vážkách, zda je nebo není nutné tohle jméno představovat. Legendární klávesista, skoro bych řekl až nejlegendárnější ze všech legendárních. Byl členem nejklasičtější sestavy Yes – a už tohle by stačilo. Ale abych byl alespoň částečně profi, zde je výčet zdaleka ne všech umělců, na jejichž alba tak či onak přispěl: David Bowie, Elton John, Lou Reed, Black Sabbath, The Strawbs, Cat Stevens (ještě než zblbnul), Ozzy Osbourne, Ayreon, Graham Bonnet či Etta James.

 

 

Rick Wakeman je také jeden z hostů známého pořadu Top Gear, který zajel opravdu tragicky pomalé kolo. Rick Wakeman účinkoval v komediálních seriálech a měl vlastní rozhlasový pořad – pokud zrovna nepsal knihy. A v neposlední řadě, Rick Wakeman je hovado, dobytek a vyléčený alkoholik. A o tom všem je tato kniha, kterou Rick spáchal s Martinem Roachem, což je pro změnu ostřílený hudební pisálek.

 

Kniha není klasickou biografií, která začíná Áčkem a končí Zetkem. Skáče se zprava doleva, cestuje se v čase sem a tam, stejně jako prstem po mapě světa. Máte pocit, že s Rickem Wakemanem vedete dlouhý dialog, nebo jste spíše svědky jeho ukecaného monologu, ve kterém skáče sem a tam a odbočuje od hlavní linie příběhu jako upovídaná důchodkyně před Lidlem. Ale ono je to navýsost zábavné. Zvláště když máte Wakemana „naposlouchaného“ – a tím výjimečně nemyslím jeho hudbu, ale jeho styl vyjadřování a totálně suchý britský humor. Jelikož byl a je činným i ve filmovém (nebo spíše publicistickém) průmyslu, ví jak se vyjadřovat. Dokáže se totálně shodit a ztrapnit – a činí to velice často (důkazem budiž jeho legendární řeč při uvedení do Rock N´Roll Hall Of Fame v roce 2017).

 

 

Jeho historky, které se kupodivu týkají spíše jeho sólové kariéry než výše zmiňovaných Yes, jsou naprosto neskutečné a občas je namístě si položit otázku, zda si z nás tato „stará a nevrlá rocková hvězda“ nestřílí. Ale i kdyby vše bylo jenom z poloviny pravda, je to neskutečný nářez. Kam se hrabou barbíny z Motley Crue. V sedmdesátkách se prostě kalilo a v osmdesátkách tomu nebylo jinak. Vše ve stylu „drogy jsou pro chudáky, my bohatí chlastáme“. Obecenstvo na koncertech nic nepoznalo, na to byl Wakeman a spol. příliš velký profík. Jel a jede vždy nadoraz. Tři infarkty (první v pětadvaceti), čtyři manželství, šest dětí (nejznámější asi Adam/HEADSPACE/OZZY a Oliver/YES/AYREON) a jedna cirhóza jater.

 

RW 3

 

Kniha, která je spíše mozaikou vtipných příběhů, se čte snadno. Dočkáme se neskutečných zážitků z Ruska, Brazílie, Paraguaye, z koncertního show na ledě, z nahrávání i z televizních show. Když tohle všechno čtete, snad byste ani nechtěli být v kapele s takovým živlem. Ale když on je vážně dobrý...................................zkuste jej.

 

RW 2

 

Obrazová příloha zahrnuje cca 40 č/b fotek ze soukromí i z pódií. A jelikož se nejedná o klasickou biografii, nechybí mi ani obaly vydaných alb atd. Hnidopich by jistě našel nesrovnalosti, co se týče překladu či stylistiky, ale já se při četbě bavil natolik, že pozorovat chyby nebyl čas.

 


 

Napsal: Rick Wakeman a Martin Roach

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: Volvox Globator 2018 (edice Evokace)

Originál: Arrow Books, London 2010 (The Grumpy Old Rock Star)

Počet stran: 181

Překlad: Milan Janeček



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky