Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
RONNIE JAMES DIO Životopis heavymetalové ikony

RONNIE JAMES DIO Životopis heavymetalové ikony

-krusty-9.4.2022
Ronnie James Dio je tím, kdo formoval tvrdou muziku. A to jako jo a ne že ne. Nebo je rozhodně jedním z několika. A proto si biografii zasloužil. Tady je!

Moje chyba. Dia jsem vždycky vnímal jako výtečného vokalistu raných Rainbow a toho, který zaskočil u Black Sabbath (a nutno podotknout, že kapelu vokálně vyzdvihnul do nebes). Vnímal jsem jej ovšem spíše okrajově. Bylo všeobecně známo, že je bezpochyby výjimečným vokalistou a já to akceptoval, leč nepraktikoval. Sólovou kariéru si uvědomuji především díky logu, které jsme se všichni učili kreslit, aniž bych se s jeho hudbou doopravdy setkal. I obaly alb byly fajnové, ale když jsem ochutnal hudbou samotnou, působila na mne tak trochu jako chudý příbuzný.

 

 

 

A jak už to bývá, velikost člověka si našinec uvědomí až když dotyčný odejde. Zpětně si uvědomuji, že Ronnie James Dio byl jedním z mála vokalistů, které si posluchač nikdy nesplete a kteří tvrdou scénu doslova budovali. Sestava Gillan, Plant, Osbourne, Dickinson, Halford by bez něj prostě nebyla kompletní...

 

U této publikace jsem se ale snad poprvé pořádně zamyslel nad otázkou: koho nebo co vlastně recenzovat? Původního autora Jamese Curla nebo český překlad? Je to jedno a to samé, nebo dvě odlišné disciplíny? Pokusím se o kompromis...

 

dio kniha1

 

Kniha samotná není úplně nejčtivější biografií, kterou jsem kdy četl. Hlavně v úvodní části, která pojednává o dětství Ronalda Jamese Padavony se lehce ztrácím v množství jmen i kapel (to je čistě můj problém, ale těch Ronnieho kapel bylo vážně dost). Tato kniha je životopisem, tedy časová posloupnost vnáší do děje logiku a ne/přehlednost.

Je patrné, že Dio byl Curlovým hrdinou, který musí být permanentně opěvován. Nejlepší zpěvák, srdečný člověk, veselý chlapík... už jsem jenom čekal informaci, kolik starého papíru nasbíral a jak často pomáhal důchodcům přes přechod. O to více (a paradoxně příjemně) překvapí i Diova odvrácená strana, kterou autor ilustruje nedodržením slova vůči členům Elf/Rainbow nebo své první sestavy, což mělo za následek odchod Viviana Campbella. Což byl de facto začátek konce... ale o tom si ostatně přečtěte sami. Každopádně díky za pár faktů o Diově osobnosti, které dokazují, že i on byl obyčejný člověk, zmítaný pocity, náladami, zabedněností a egem. Ostře to kontrastuje s jeho posmrtným zbožštěním a nálepkou Mirka Dušína světového metalu.

 

dio kinha2

 

Ač nejsem skalním „diovcem“, biografii jsem si přečetl se zdravým zájmem a dozvěděl se něco o albech, která jsem znal jen podle obalů. Četba mne tradičně donutila poslechnout víceméně kompletní diskografii a ač jsem nebyl přinucen ke koupi Diových alb, musím opětovně potvrdit jeho roli v historii hard rocku a heavy metalu. A zíral jsem jak moc dobrý kytarista byl/je na prvních albech Vivian Campbell (dnes ukrytý v Def Leppard).

 

Jedince posedlé sběrem dat potěší detailně, olivoidně zpracovaná diskografie na konci knihy (byť bez obalů alb je to jen suchý výčet dat). Každopádně díky za ni.

 

dio foto

 

Je fér zmínit jisté nepovedenosti této biografie. Od strany 50 jsem si začal všímat lehce nestandardního jazyka. Výrazy jako „hmatníková ruka“ nebo „týdenní časopis“ jsou trochu zneklidňující. V některých částech je text velice kostrbatý, násilný a nečeský ála Google – překladač. Proč tomu tak je, netuším, protože po pár stranách už je vše v pohodě. Detailem budiž i to, že někdy je název skladby psán kapitálkami, někdy kurzívou.

 

Chápu, že biografie asi má jisté náležitosti a nejede přes ně vlak. Ale s čím jsem se setkal snad poprvé a co mne velice rušilo, byl seznam zdrojů za každou kapitolou. Je to opravdu nutné? Ale ještě větší pecka je, že pod více než polovinou černobílých fotek je/musí být napsáno, s čím svolením bylo možno fotku zveřejnit. Tento profesorsky detailní přístup je o to bizarnější, že najdeme i fotky bez popisku nebo jen a pouze s popiskem kdo ji povolil otisknout. Také mi hlava nebere stejnou fotku na stranách 118 a 217.

 

Vzhledem k tomu, že se jedná o zatím jedinou dostupnou biografii Ronnieho Jamese Dia široko daleko, buďme za ni rádi a buďme shovívaví. Každopádně musím zanotovat starou známou a obehranou písničku, že tvrdé desky jsou tvrdé desky a z této knihy by udělaly něco víc. Grafiku Ondřeje Šmejkala mám rád (viz obaly čerstvé Big Bossovy CD kolekce), ale titulka s paroháčem, holubicí, duhou a netopýrem mi nepřijde hodná Diova jména. Na druhou stranu, originální anglická titulka je těžký podprůměr ve stylu „čtvrt hodiny ve Photoshopu“.

 

Buďme ale rádi za tohoto zdravě vypadajícího vrabčáka v hrsti a nepokukujme po neexistujících holubech na střechách. Tenhle vrabec patří do klece každého vyznavače mocného hlasu mistra Dia.

 


Napsal: James Curl

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: MetalGate, z.s. 2021

Počet stran: 218

Design a sazba: Ing. T. F. Hanzl

Překlad: Aleš Ondráček



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Kobdzey / 25.3.14 12:03

Diky moc za vyborny osvetovy clanek. Jako muzikant i zvukar se pod nej podepisuju treba i vlastni krvi. Diskuze pod nim jen podtrhuje skutecnost,ze jeste stale si spousta lidi tuto problematiku nechce uvedomit - pisu nechce,ne ze neumi,ale proste nechce. Znam to,kdyz lidem zacnu takto vysvetlovat,ze limitaci se ten zvuk deformuje a neprirozene pumpuje,ale pro ne je proste dulezitejsi,ze jejich nahravka prerve ostatni. Nicmene ve svete uz je Loudness War na ustupu a to ze zasadniho duvodu - vetsina novych prehravacu od Apple - Ipady,Iphony,Ibooky,Ibooky a ja nevim jeste co I, maji v sw aplikacich pluginu,ktera,zjednodusene receno, srovnava hlasitost nahravek ze 70-80 let s temi soucasnymi a to tak,ze ty soucasne proste snizi (treba i o 10-20dB) vysledkem je pak fakt,ze ty tzv.moderni vedle tech starych zneji primo strasidelne,coz neni pro ne dobre vysvedceni. Treba Metallica jedno sve totalne prervane album musela vydat znova a tiseji,protoze ji to puvodni fanousci proste hodili na hlavu. O celkove hlasitosti bohuzel casto rozhodovali typ producentu - jak je nazvat - veprova hlava me napada - neb oni razili nazor,ze hlasitejsi je lepsi (v psychologicke rovine hlasitejsi vyplavuje vice adrenalinu do mozku,proto se to lidem zda lepsi). Nastesti se blyska na lepsi casy a lidi jako Dave Pensado,Alan Parsons a mnoho dalsich prednich zvukaru, opet zacinaji udavat trendy svetoveho zvuku a produkce bez pocitu,ze bojuji s vetrnymi mlyny.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky