Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Sound of Metal

Sound of Metal

Ruadek14.3.2021
V dnešní době vzniká mnoho filmů s hudební tématikou. Hodně muzikálů nebo filmových profilů známých jmen, které pro hudební průmysl něco znamenají nebo znamenaly. Přesto se tak často nestává, aby někdo natočil film zaobírající se metalovou kapelou či produkcí vyloženě metalové muziky. Pár takových ale v posledních letech vzniklo a já se dnes budu věnovat filmu Sound of Metal, který rozhodně stojí za vidění. A věřte, že to není jen o muzice, kterou se hned na začátku profiluje.

Sound of Metal je vlastně takový nenápadný malý indie film, který v roce 2019 natočil režisér Darius Marder. Tento týpek mě už zaujal kdysi, a to pořádně. Je totiž tvůrcem dramatu Za borovicovým hájem, co má kadenci emočně rozsekat i odolné jedince. Drama o motocyklovém kaskadérovi s Ryanem Goslingem v hlavní roli se však novému filmu skoro v ničem nepodobá. Když půjdeme hlouběji, zjistíme ale, že se stále jedná především o traumatizující osud jednoho konkrétního člověka. O čem tedy že Sound of Metal vlastně je?

 

 

Blackgammon jsou z mého pohledu dobře hlučící post-metalová kapela, kterou pohání soukolí dvou person. Na kytaru hraje a do mikrofonu schopně řve silně nalíčená Lou a kousek vedle ní mlátí do bicích Ruben. Mají rozjeté turné po Státech, jejich kapela má zvučné jméno a oni dva k sobě tak nějak patří. Že Ruben je vlastně závislostí Lou, která od smrti matky trpí depresemi a sebepoškozováním, to už je ta hlubší stránka věci. Jim to ale funguje, protože si svá osobní zla a bolesti vybíjí na pódiu. Patrně si pak jejich desky kupují stejně „postižení“ jedinci, pro které to může být terapie. Ruben ale záhy přichází o sluch, a to trvale. A někde tady je jasné, že film nabere zcela zásadní obrat a dvojice bude nucena začít řešit zcela zásadní věci.

 

Téma filmu je znepokojivé. Klade otázky a to i mně samotnému, co bych dělal na Rubenově místě. Nebo na místě jeho partnerky. Celý život se vám zhroutí v jednom okamžiku, kdy se dozvíte, že uši najednou trvale pracují na 25 % a že to půjde ještě dál, až nebudete slyšet vůbec nic. A že není lék, který by s tím něco udělal. Jen implantáty, drahé tak, že musíte hodně prodat a ve finále skoro nic nezískat. Opravdový zvuk už totiž nikdy neuslyšíte, s implantáty je to už jen odezva z vibrací, takové hodně zlé „karaoke“ reality. Nastává otázka, zda není pak lepší žít po zbytek života v naprostém tichu?

 

 

Hlavní hrdina se velmi záhy ocitne na všechno sám. Je v situaci, do jaké byl svým zdravotním stavem dohnán a i přes svou živelnost to není schopen vyřešit. Musí zpomalit, začlenit se do komunity neslyšících a uvědomit si, že lze žít kvalitní život i bez schopnosti okolní svět slyšet. Já sám si neumím představit svět bez zvuku, bez pravidelných poslechů oblíbených desek, bez možnosti slyšet šumění lesa ve větru. Šílená představa, že nikdy neuslyšíte už hlas svých vlastních dětí. Nebo svůj hlas.

 

Režisér výborně pracuje se zvukem, o kterém film vypráví. Přepíná mezi zvuky okolí a tím, co hlavní hrdina skutečně ještě zachytí ušima. Vytváří klaustrofobní pocity. Jinak pak celý svět zní s implantáty, kakofonie kovově chřestících zvuků, kdy jakmile jste sami a mluví na vás jeden člověk, ještě se to dá ustát. Jakmile jste v hlučném prostředí, ztratíte se a nedokážete rozlišovat vůbec nic. Děj filmu je založen na nedokončeném dokumentárním filmu Dereka Cianfrancee „Metalhead“.

 

Ten snímek ve výsledku vůbec není o metalu jako hudebním stylu, není paradoxně vůbec u hudbě. Je o naslouchání tomuto světu, ve kterém lze žít mnoha způsoby. A to i když přijdete o jeden z prioritních smyslů. Náhle zpomalíte a začnete si všímat věcí, které jste doposud míjeli. Máte z nich radost. Takže? Pusťte si ten film a zamyslete se nad tím, jaké otázky klade a jak na ně ve vašem případě lze odpovědět. Můžete se správně naladěni dočkat velmi slušného filmového zážitku.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 14.3.21 9:05odpovědět

Ha, to je mi náhoda, zrovna jsem ten film viděl asi před 14 dny. Mně akorát přišlo, že vlastně ten film není tolik o té hudbě, ale spíš ten ústřední problém je, že ona hudba se stala pro protagonistu kanálem pro překonání své drogové závislosti a když přišel o sluch, tak přišel o ten kanál a to největší riziko pro něj tak byl návrat ke starým závislostem. Stejně tak ten název filmu má vlastně dva významy. Druhý se odkazuje na ten nepřirozený filtr, skrze který poslouchá svět skrze ten neurální přístroj v posledním aktu a který ho donutí přijmout svoji hluchotu. Mimochodem protagonisty toho nedokončeného dokumentu Metalhead byli sludgový Jucifer.

Ruadek / 14.3.21 22:40odpovědět

No jasný, že není až tak o muzice zmiňuji nejen v posledním odstavci článku. Je ale o vnímání světa skrze zvuk, o závislostech, o tom jak se živelnej bicmen musel zklidnit a vyhnat ze sebe svý démony jinou cestou, než na jakou byl zvyklej. Hodně silný to bylo, určitě ne podívaná pro každého.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky