Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Soutěž o vstupenku na Opeth

Soutěž o vstupenku na Opeth

redakce16.10.2014
Na konci října čekáme koncertní událost podzimní sezóny, ale víme, jsme snílci. Opeth přivezou svou aktuální a výbornou desku „Pale Communion“, která stále rezonuje napříč naší redakcí (až na jednu výjimku), a pevně věříme, že nejen v ní.

Na stránkách Encyclopedia Metallum mají Opeth stále svůj profil a minimálně do alba Watershed naplňovali skutkovou podstatu této internetové databáze celkem bez problému. Jejich přínos metalové hudbě lze jen stěží vměstnat do několika vět a prosté označení progresivní death metal naprosto nemůže obsáhnout to, co družina kolem Mikaela Åkerfeldta dokázala. Přeháníme? Možná někdy zkusíme spočítat, kolik fanoušků metalové muziky by přísahalo na některou z trojice desek Still Life – Blackwater Park – Deliverance, ale třeba i na hutnou zatěžkanost My Arms, Your Hearse, novější tvář Ghost Reveries nebo na úplné počátky v podobě Orchid, protože už tam bylo znát, že se rodí něco velkého.

 

Při zpětném pohledu bylo setkání Åkerfeldta se Stevnem Wilsonem zcela osudové a pro následné kroky Opeth zásadní. Wilson naprosto přesně vytušil, že hranice death metalu jsou téhle kapele úzké a že v Åkerfeldtovi dříme velký hudební potenciál, který ostatně už v počátcích Opeth dokazoval na každém novém albu a který vrcholil v roce 1999 na Still Life. Počínaje deskou Blackwater Park usedl Wilson na židli producenta, současně se podílel na zvuku desek a podstata Opeth doznala opět nového rozměru. Tahle spolupráce vydržela ještě následná dvě alba – sourozenecká dvojice Deliverance a Damnation – aby posléze Åkerfeldt vyzkoušel služby věhlasného Jense Borgena.

 

Åkerfeldt & Wilson

 

Albem Watershed z roku 2008 končí metalová historie Opeth a s následnou deskou Heritage se nejen objevuje opět Steven Wilson, ale především se zásadně proměňuje výraz Opeth, který se ohlíží nazpět k prog rockovým kapelám 70. let. Hudební spolupráce Åkerfeldta s Wilsonem se tvorbou Opeth line jako zlatá nit a není proto divu, že oba hudebníci vytvořili i svůj vlastní hudební projekt Storm Corrosion, jehož naturel leží někde mezi prog rockem, psychedelií a experimentem, a pod jehož jménem zatím vyšly dvě desky vyšla jedna deska.

 

Letošní album Pale Communion ztvrzuje cestu nastolenou na Heritage, jen působí o něco přímočařeji, energičtěji a na první poslech přístupněji. Na nahrávce víc než kdy jindy exceluje Martin Méndez společně se služebně nejmladším členem souboru Joakimem Svalbergem, jehož klávesové rejstříky posouvají výraz kapely zase o kus dál. Dlouho bychom mohli psát i o tom, jakým způsobem se změnil přístup ke zvuku a jak budete v dnešní hudební produkci těžce hledat obdobu, ale tím bychom se nedostali k soutěžní otázce ani příští týden. Od koncertu Opeth lze čekat hodně, protože právě tuhle kapelu lze v současnosti považovat za jeden z nejživotnějších souborů vzešlý z metalové scény. Přídomek progresivní je tentokrát zcela namístě.

 

A teď už konečně soutěžní otázka, jejíž správné zodpovězení jednomu z vás přinese vstupenku na koncert Opeth, který se uskuteční 29. října v pražském klubu Roxy:

 

V článku jsme záměrně uvedli jednu nepřesnost, která je pro znalce kapely do očí bijící. Jaká to je?

 

Nehledejte žádné záludnosti nebo překlepy, jde skutečně o jednoznačnou dezinformaci. Správné odpovědi společně s celým vaším jménem nám pište na redakční mail ahoj@echoes-zine.cz do středy 22. října včetně.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky