Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
The Young Gods - profil kapely

The Young Gods - profil kapely

Ruadek11.7.2015
Švýcaři mnoha tváří, kteří to se svým názvem nijak nepřehnali. Jsou to opravdu Mladí Bozi ve vší své genialitě, bozi mnoha tváří, schopni proměn, tvůrci nových dimenzí. A kdo jim podlehne, s tím si manipulují jak se jim zachce. Je mi ctí se nad nimi dnes pozastavit a probrat fakt, že bez nich by industriální scéna byla mnohem chudší.

Všechno to začalo tím, že vznikli The Swans. A že ve své době hrálo tolik zásadních veličin svého žánru, až se ovlivnění stalo činem a vznikli The Young Gods. První deska obsahovala špinavý industriální rock s nasamplovanými kytarami, orchestrálními vlivy a démonický projev Treichlera – už v té době hlasově jasně jinde, rozpoznatelně. Prvotina byl David Bowie, The Swans, Pitschifter a mnoho dalších v jednom jediném hukotu napříč sluchovody. Prostě ty pravé experimentální začátky.

 

The Young Gods a rok 1989, to bylo zrození kultovního díla L'Eau Rouge. Scénická hudba, punkové rytmy, metalová agrese, industriálem načichlý kabaret. A ten je pro tvorbu The Young Gods zásadní (božská Charlotte). O tom koneckonců svědčí i následující The Young Gods Play Kurt Weill. Tato deska je kolekcí industriálně-kabaretních předělávek známého kompozéra Kurta Juliana Weila, tvořícího svá díla v první polovině devatenáctého století. The Young Gods stvořili své proslulé, lehce úchylné a zvrácené verze na hudbu, kterou by od industriální smečky čekal asi málokdo. Ovšem i to patří do portfolia zásadních kapel, které šly jinou cestou, než všichni ostatní.

 

Trojice švýcarů měla před sebou velký rok s velkou deskou. T.V. Sky a devadesátý druhý rok, to byla šleha jako bejk. Tuny divokých rytmů, plechové kytary nasamplované do rytmů, které se lehce utrhly ze řetězu. A Gasoline Man, přátelé – jedna z nejdivočejších písní naživo, jakou tato skupina hraje (basová linka od poloviny skladby je vražedná). Album dodnes patří mezi nejzásadnější desky všech dob napříč tvrdou scénou a vlastně není proč se tomu divit. A to se ještě v té době nevědělo, že to nejtvrdší a nejkomplexnější teprve přijde…

 

Dvě slova. Only Heaven.

 

 

Devadesátý pátý rok znamenal definici industriálu této trojice, která jej dovedla až na svůj horizont událostí. Zvukově zcela jinde, prostoupené vrcholnou originalitou trojice Treichler / Monod / Hiestand. Only Heaven to od začátku pálí naprosto přesně mířenými ranami na solar, nejde vzdorovat. Velké prostory pro rytmus a zcela nové klávesové party, vesmírné zvuky, šamanské rytmy. Hlukové stěny střídají čistě ambientní pasáže, skladby se roztahují i do plochy 15-ti minut. Kissing the Sun, Speed of Night. Treichlerův zastřený hlas a naprosto hlučící vrstvy zvuku, který musel vzniknout laboratorními pokusy s mimozemskou DNA. První deska The Young Gods, která by se dala nazvat jako předvoj jejich LSD produkci (celá Second Nature tak opravdu působí).

 

 

Po experimentu Heaven Deconstruction, instrumentálně pojaté tvorbě, která je postavená na stejném rejstříku jako Only Heaven, přišla pauza. Trvalo 4 roky, než se The Young Gods vrátili na scénu a vrátili se opět zcela jiní a nebojím se říci, že v revolučním pojetí. Second Nature a její vytažená rytmika, plná syntetických zvuků a zastřeného Treichlera působí dodnes nadpozemsky. Jak už jsem psal, skoro jako soundtrack k LSD. Od první do poslední skladby je to čirá chemie, obrovská paleta barev a chutí. Elektronika mlaská, rozjeté bicí se nezastaví až na několik výjimek, kytary chybí (ačkoli dobrou polovinu hluků bych si tipl, že kytary na efektu tvoří). To pátá řadovka zaznamenala totální zklidnění a nabízí dodnes nepřekonatelné ambientní pnutí, za použití naopak mnoha původních zvuků, nahraných v přírodě (což už dnes skoro nikdo nedělá). Zachována jest prazvláštní atmosféra, kdy můžete nechat mysl stoupat hodně vysoko a tělo nechat ležet pod sebou. Zvláštní stav.

 

Prostě Music for Artificial Clouds.

 

Super Ready/Fragmenté, rok 2007. Zhusta pekelný start, hodně ve stylu T.V.Sky a zase se chce divočit, žádná kupa syntetiky okolo, ale prát to do lidí. Prosamplované spodky pěchující basovou linku a výškové zpětné vazby, opět znějící francouzština, někdy jako by škrtl vítr květináčem o mísu s vyvětralým chemickým roztokem. V dáli vlaje záclona. I to tam je, aby to v sekundě rozcupovaly paličky v palbě na blánu. Zvláštně syrová deska, vydaná až po třech letech čekání. Možná pánové hledali zvuk a styl, v jakých by to rozbalili a možná taky ne.

 

Všichni vědí přišli v roce 2010 a zatím jsou tím posledním, za čím The Young Gods stojí. Je to průsečníkem všech jejich poloh, agresivní i melancholické, industriální i čistě ambientní. A kupodivu i docela taneční (Miles Away). Everybody Knows jsou uměleckým vyjádřením, do kterého se kdysi dost divoká smečka vyhrála, aby zůčtovala veškeré zkušenosti z grácií a nadhledem.

 

 

The Young Gods od té doby mlčí. Tedy jako skupina jako taková. Za sebe mohu říci, že v jejich případě není co uspěchat, zároveň mám ale obavy, zda se ještě někdy něco vůbec urodí. Dopad této (povětšinou) trojice na scénu je obrovský, dalo by se říci, že už nemusí nikomu nic dokazovat. Imaginace, zvláštní talent spojit nespojitelné a naprostá jedinečnost jejich tvorby. Pro srovnání mohu uvést Reznora, který též ovlivnil všechny industriálně laděné spolky, ale ten byl trochu jinde. Stěží popsatelná tvorba švýcarů je lahůdkovým pokrmem v živých vystoupeních, kde se meze experimentům nekladou, a kapela jede na sto procent ve všech ohledech.

 

Mladí Bozi jsou jen jedni, važme si jich, že sestoupili mezi nás a my je můžeme vnímat. A teď honem k přehrávačům a poslouchat…



  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky