Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A je to zase tady. Další díl seriálu o zapomenutých demech je opět na světě. Pod číslem tři se dnes, jak bylo doposud zvykem, zase podíváme po české zemi. Dnes zabrouzdáme v nejedné garáži ozdobenou posprejovanými zdmi, poloroztrhanými plakáty, na zemi se budou válet nedopité lahváče, na židlích budou pověšené kožené bundy plné spínacích špendlíků a vše bude haleno do nikotinem nasládlého kouře. Styl, kterým se dnes budeme prodírat, je totiž punk. Punk a jeho občasné příměsi. Mrkneme se na zaniklé avšak věhlasné formace i méně známé, za to velmi nadějné skupinky. Pokud nejste příznivci tohoto žánru, zkuste překonat svou nechuť a pročíst tento článek. Třeba Vás něco zaujme a svůj postoj přehodnotíte. Já také nepatřím mezi pankáče, ale správný a kvalitní punk si velice rád poslechnu. O pár takových tipech na kvalitní kapely bude právě tento díl. Nuže, směle do toho.

Cui Bono - Fucking City

Cui Bono vzniklo v roce 2008 (nejmladší kapela dnešního seriálu) a ještě téhož roku vydává své první demo album se jménem Fucking City. V roce 2009 došlo ke změně názvu skupiny na Azid, jelikož bylo zjištěno, že formace pod jménem Cui Bono již existuje. Pod názvem Azid funguje kapela dodnes. My se však budeme věnovat době prvotní. Ve starší tvorbě je hudba poskládána z největší míry z punku, zbytek je pak dokreslen divokým hardcorem. Album má tedy velice velkou energii a silný potenciál. Divoké písně střídají jedna druhou a ani na moment Vás nenechají z této anarcho jízdy vydechnout. Na tvrdosti projevu jistě přidává i použitá forma zpěvu. Krom klasického punkového čistého se převážně objevuje hardcorové štěkání. Jediné nepatrné zvolnění posluchač dostává v ryze punkovějších melodických skladbách, ovšem i ty jsou záhy protnuty HC sekerou. Zaručuji Vám, že hlavou si zatřesete. Zvuk nahrávky není zrovna na nejlepší úrovni, ale i tak to postačí k náležitému poslechu. Punk si přece nikdy nezakládal na kvalitě zvuku a mnohdy i hudby. Vždy spíše šlo o vyjádření jistých postojů. Zde je zvuk neblahý zejména u zpěvu, kdy mi přijde, že je poněkud potlačený a zkreslený, takže textu neporozumíte. Vůči zpěvu, je to škoda, jelikož přicházíme o kvality Wixova hrdelního projevu.

Malomocnost Prázdnoty - Přestaň Věřit

Kořeny kapely Malomocnost Prázdnoty sahají do roku 1995 a zánik se datuje na rok 2003. Jsou známa ještě občasná jednorázová vystoupení. Až v současné době je možné na jejich bandzone profilu vidět pár naplánovaných koncertů pro tento rok. Nyní se hodlám věnovat zřejmě nejslavnější éře kapely a to zhruba prostřednímu období. V této době, tedy v roce 1997, vychází kazetové demo Přestaň věřit, kterému se dostavil velký ohlas a úspěch. Tato nabitá punková jízda nemá vskutku chybiček. Samozřejmě nepočítáme-li kvalitu zvuku, jelikož ta je opravdu mizerná. Ale což, i tak si tuhle pecku užívá nemalý počet příznivců kapely i žánru. Na této nahrávce posluchač nalezne i pomalejší skladby, což je velkým kladem a určitým oddychem. Nemohu se nezmínit o pomalé skladbě Maruška, která je naprostou perlou mezi všemi skladbami. Do dalších výraznějších lepších písní této nahrávky jistě bude patřit i Špinavej Titanic, Človíček, nebo třeba Nemám tě rád. Mohl bych jmenovat víceméně celé demo, jelikož tento počin je skvostem českého punku. Vy, kdož holdujete punkové hudbě a neznáte demoPřestaň věřit, neváhejte a napravte tuto chybu sehnáním této nahrávky. 

HNF - Obyčejní Hrdinové

Jestliže posloucháte punk a neznáte HNF (neboli Hrdinové Nové Fronty) tak se jděte rovnou zahrabat. Skupina, která byla založena v roce 1985 a svou činnost ukončila v roce 1988 stihla za toto velmi krátké období doslova rozvířit prach. Jejich hudba byla ryzí syrový punk. Své kvality vlastnila jak v hráčském umění, tak především v textech. Promyšlené, obsáhlé a vypracované texty však nikdy nezastávaly žádný politický postoj. Písně byly vedeny proti militarismu a upozorňovaly na sociální problémy a situace. Kontroverznost byla denním chlebem, rozporuplnost jakbysmet. Kapela tkvěla v pravé anarchii, čili zpívala o čem chtěla a dělala si co chtěla. Není pro to divu, že některé písně a výstupy skupiny jsou spíše skinheadského charakteru. Vy, kdož hlásáte anarchii a totální svobodu a zároveň nosíte placku nebo nášivku s přeškrtnutým hákovým křížem si tak trochu protiřečíte. Chápu, že je tím projeven odpor vůči fašismu a nacismu, ale anarchie je extrém a nosit zakázané symboly je extrém a je to přece koneckonců svobodná vůle. I Vaši oblíbenci Sex Pistols nosívali nepřeškrtnutý hákový kříž. Byla to doba, kdy skini a pankáči seděli u jednoho stolu. A tak se nelze divit některým písním jakoDohola, Skinheadská noc a třeba Zánik Izraele (i když ta už byla natočeno pod jménem XIII. století). Dále je tu fakt, že frontman HNF a současného XIII. Století Petr Štěpán nosil na triku svastiku. Ale vraťme se k hudbě. Chci se věnovat demu Obyčejní hrdinové natočenému roku 1987. Opět se chci zdržet kritiky ohledně zvuku, neboť je zase špatný. Hudebně se HNF pohybují v převážně středním tempu punkového běsu. Energický procítěný zpěv chrlí jeden výborný text za druhým. Hudba je na vysoké hráčské zručnosti a po řemeslné stránce je odvedena na výbornou. Této hudbě nelze snad nic vytýkat. Takže vyzdvihnu jen pár vynikajících songů tohoto dema jako Bombardéry, Obyčejní hrdinové, Hrdinové z barikád, či třeba Národe povstaň.

Němá Barikáda - Revoluce Bez Emocí

Němá barikáda vznikla v roce 2000 a funguje dodnes. My se podíváme na jejich prvotní nahrávkuRevoluce bez emocí pocházející z roku 2002. Hudebně se kapela označuje jako crust punk, čili něco jako hardcore punk. Obdobného ražení je i výše zmiňovaná úderka Cui Bono (Azid). Osobně z muziky cítím ještě koření tvrdšího deathu. Tvrdé písně, rychlejší tempo, štěkavý a growlingový místy i čistý zpěv. To vše patří mezi sortiment Němé barikády. Hudba je to tedy divoká a především pestrá. Fakt, že sahají za hranice punku, je i důvodem oblíbenosti u lidí, kteří běžně tento styl neposlouchají. Rozličnost hudby je znát ve výborných písních jako Revoluce bez emocí, Systém nedělá chyby, Kruh se uzavírá nebo třeba Dvě vteřiny ticha. Za zmínku jistě budou stát dvě coververze, které se sice tváří jako vycpávka, ale do kontextu alba skvěle zapadají. A dostávám se i ke zvuku nahrávky. Z dnešních čtyř kousků je tento obestřen nejčistším a nejpropracovanějším zvukem. I použité úryvky z filmů jsou čitelnější, než doplňkové samply u HNF. Poslech byl tedy bez problémový. Pozoruhodný materiál s vyšším než punkovým potencionálem. Velmi příjemná nahrávka.