Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní Zapomenutá dema se nejmenují na štorc jen tak pro nic za nic. I dnes lze najít jistý koncept tohoto dílu, tentokrát mi šlo o kontrast hudby, kterou uvedené spolky tvořily. Nebudu srovnávat tenkrát a nyní, jen chci drobně poukázat na současnou volnost a někdejší sklíčenost. Na druhou stranu jsme dlouho nezabrousili do big beatu a obecně do ne-metalu. Takže dnešní díl bude takovým uvolněním po plejádě všemožných blackers. Zanadáváme si na historii, zavzpomínáme na krásné, či jinak významné nahrávky a pak se zase vrátíme do reality současných dní.

Hudba Praha

Eponymní a debutové album Hudba Praha spatřilo světlo světa v roce 1988, tedy v roce, kdy u nás plně dýchal ještě rudý srp a kladivo. Byl to čas, který si (což si nedovedu jakkoliv racionálně vysvětlit) dnes někteří lidé přebarvují do zdánlivě hezkých barev a světe div se, dovolávají se ho nazpět. Už v první větě jsem naznačil, že nejde o demo, ale podívejme se trošku do historie...

Hudba Praha jako taková vznikla až později, její kořeny tkví v kapele Jasná Páka, která se zformovala roku 1981. Pod tímto jménem proplouvala vyloženě těžkým undergroundem, který byl osinou v prdeli rudým bolševikům. Za dob totální nesvobody byla kapela vcelku štvavě pronásledována včetně všech přívrženců dané hudební odnože, o čemž vypovídá fakt, že se její jméno ocitlo v řádcích tzv. Trojanova seznamu, což byl seznam skupin, po kterých je třeba šlapat, neb kazí, či jinak demoralizují socialistickou mládež. Vrchol nastal ve chvíli, kdy v jistém plátku jménem Tribuna vyšel ostrý článek „Nová vlna se starým obsahem“ podepsaný smyšleným pseudonymem Jan Krýzl, který vyloženě házel špínu na nastávající big beatový trend, jenž přicházel z pokřiveného západu. Na přetřes tenkrát přišla jména, která dnes již dobře známe: Pražský Výběr, Jasná Páka plus ještě několik dalších. Vzniklá situace nebyla vůbec lehká ani pro fanoušky, ani hudebníky, což vedlo k masivnímu přerodu scény. Některé kapely zůstaly věrny hlubinnému UG, jiné činnost ukončily a ty další našly cestu v podobě změny názvu. A právě v roce 1984 vznikla na popud této kampaně Hudba Praha. Jejich muzika však dostala jiné rozměry, vznikly písničkovitější skladby, které jim byly posléze vyčítány, ovšem dále zbrojit proti režimu už patrně nebylo v silách kapely. Hudba Praha s novým / starým repertoárem se vyznačovala i tak velice pesimistickým pohledem na svět. Skladby mají dekadentí náboj (zejména, co se týče textů) a jsou plny smutných, či jinak chmurných melodií. Ještě nějaký ten čas trvalo, než se vody (relativně) zklidnily, aby tak skupina mohla vydat svou první vytouženou nahrávku.

A onou nahrávkou je právě dnes probíraná Hudba Praha, kterážto i tak zjevně působila provokativně. Možná i proto došlo k vydání zajímavé edice - na místo klasického dvanáctipalcového vinylu, vyšel materiál na dvou malých ep gramodeskách. To mělo za následek, že osmero písní se rozmělnilo na čtyři ucelené dvojice, které tvořily jednotlivé strany placek. Později vzniklo ještě pár řadových alb (nutno podotknout, že na výborné skladatelské úrovni, však vzpomeňme: Maelström, Maják, Divoký Srdce), které dosud uzavírá počin De Generace z roku 2010.

Už jsem nastínil, že album Hudba Praha vyšlo v netradiční podobě a obsahovalo osm skladeb, které v podstatě tvořily repertoár někdejší Jasné Páky. Jsou to skladby typické pro tehdejší zevnějšek českého big beatu s originální příměsí, kterou tato skupina měla. Střídající se drzé hlasy zpěvaček jsou škádlivě protivné, což ne každému přijde po chuti. Ale to byl obraz kapely, stejně jako unylý zpěv Michala Ambrože a primitivní rytmus s chytlavými melodiemi. Nahrávka je značně prostoupena smutnou atmosférou, o čemž vypovídají skladby jako Můry, Je to zlý, Brejličky a další. Nelze se nezmínit o hitu, který znáte patrně všichni (někteří pravděpodobně jen díky filmu Pupendo) a to Na Žofíně. Podle názvu asi nikomu hned na mysli nevyvstane, že jde o song, kde se v refrénu zpívá, dnes již notorické „špinavý, špinavý, špinavý; ona má špinavý záda…“ Dnes se nebojím tuto desku označit jako kultovní, však její podoba vyšla hned v několika reedicích, ovšem s odlišným obalem, počtem a pořadím skladeb (v době prolomení ledů – 1991 a později v roce 2004). Ukázka: Je to zlý 

Svatý Vincent

Když už jsme zabrouzdali do komunistického útlaku českých hudebních kapel, nelze se nezmínit i o té, která vycházela de facto z nejspodnějších kořenů zdejšího undergroundu. Stále budeme procházet ulice matičky Prahy, ale tentokrát naším průvodcem bude Svatý Vincent, jméno, které ne všem bude známé, jelikož tento opravdový velikán (měřil cca 207 cm) po sobě zanechal pouze dvě nahrávky a v současnosti již kapela pochopitelně neexistuje. Díla však vyšla až později, konkrétně tedy v roce 1990 – nahrávka Svatý Vincent a v roce 1991 vyšlo dílo Tančete na hrobech!.

Svatý Vincent je pražská figura, která nádherně zapadá po bok tehdejších filozofujících myšlenkářů. Vlastním jménem Vincent Venera byl představitelem sveřepé filozofie a dogmat sahající až do vesmírných rozměrů. Je autorem řady skvělých citátů, které sesbíral a následně vydal v knižní podobě Pablo De Sax v knize Tak pravil Vincent a pokud vás podobná témata zajímají, rozhodně stojí za to si tuto sbírku přečíst. V knize se nádherně rozkrývá Vincentova pravá tvář, ostatně čtyři citáty byly otištěny i na líc obalu dnes probírané nahrávky Svatý Vincent. Vincent byl nadpozemská bytost, pocházející přímo z Venuše, byl v přímém kontaktu s UFO a ovlivňoval celkové dění na světě. Byl schopen měnit sled událostí dle své libosti. Díky těmto (a nejen jim) skutečnostem se také ocitl několikrát v psychiatrické léčebně, protože komanči jednoduše nevěděli, co s ním a zavřít ho do lágru bylo hrozbou. Svatý Vincent však nadále hlásil svou upřímnost a nadále pobíral invalidní důchod, přičemž i projevoval okatou nenávist vůči komunistům (existuje fotografie vedle nasprejovaného nápisu AIDS komunistům). Svatý Vincent byl i důvěrným přítelem notoricky známého pábitele Egona Bondyho (který jej ostatně zmiňuje ve filmu My žijeme v Praze), ale o těchto věcech snad někdy jindy.

Svatý Vincent je album, které je více než zvláštní. Obsahuje osm stop kontrastní délky a především podivného obsahu. Jde o jakýsi záznam z nějakého živého vystoupení, kde hudba vznikala čistou improvizací. Pohledem současných dní můžeme vzniklou nahrávku označit jako silně alternativní, přičemž bychom jí s klidným svědomím zařadili po bok The Plastic People Of The Universe. Jde o to, že každý hráč (basa, kytara, bicí) si hraje to své, do čehož Vincent chrlí slova plná vzteku a šoku. O nějakém konceptu hovořit vlastně ani nejde, ačkoliv všechny skladby jsou protkány hesly jako Satan, Peklo apod. Celkově jde o lyriku vycházející z mystických poznatků (rozuměj úryvků, hesel, občasných rýmů). Tu a tam Vincent zmíní i cosi z jiného soudku, ať už z fyziky, či drogové oblasti. Přednes je podoben nepříčetnému hulákání a vyřvávání, které jednoduše nemá obdoby. Hysterické výlevy mysli působí na jednu stranu úsměvně, avšak na stranu druhou bez příkras – nahání hrůzu. A to myslím zcela vážně. Za zajímavost stojí poslední skladba Lucifere!, která po odehrání jisté improvizace už vyloženě jen studiově experimentuje. Jde o jakýsi mix, kde se prolínají zvuky moře s vřeštícím davem, které protkává dlouhé kytarové sólo. K samotnému konci této několikaminutové skladby už se ozývá i Vincentovo mocné volání Satane!. Můj popis možná vyznívá dost chaoticky a může snadno vyvolat pocit, že jde o nějakou krávovinu, ale osobně tuto nahrávku považuji za jeden z pokladů českého undergroundu. Ukázka: největší hit: Říkají o mě, že jsem blázen, zaplať pánbůh, že mám tak vysoké postavení 

The.Switch – H.I.P.

Mávnutím proutku překleneme necelou desítku let a ocitneme se v době daleko svobodnější a prostornější. Roku 1996 vzniká formace The.Switch, hrající žánrově rozevřenou muziku, přičemž se nejvíce opírá o hardcore. O tři roky později vzniká jejich prvotní oficiální nahrávka H. I. P. Ta vychází ve vlastním nákladu a ukrývá osm syrových skladeb, s důrazem na techniku a agresi. Byli to jiní The.Switch, než jak je známe dnes, ačkoliv drobný náznak budoucího směřování tu lze vystopovat. Zejména co se týče basové kytary - její zvuk je o něco výraznější než ostatní nástroje a možná až příliš horlivě strhuje pozornost sama na sebe a drobně upozaďuje třeba práce kytarové nebo i bicích. Ovšem ani v těchto případech nemůžeme hovořit o nějakém slabším článku, stavěno bylo zkrátka na basových linkách a jejích kreacích. Zpěv byl anglický (místy český) a vzteklý, tedy přesně takový, který se snadno zasouvá do škatulky hardcore.

Tento počin dnes nelze brát jako nějaký milník, který by si měli pořídit všichni fanoušci žánru nebo kapely samotné, jen je dobré sním počítat a rozhodně není od věci jej vyslechnout a doplnit si vzdělání. Je přirozený, dýchá a osobně bych jej nepovažoval za nějakou křeč. Prostě slušný standard, který nijak nezohavuje historii tohoto spolku.  Ukázka: Konec 

Lus3 – Demo 2003

Tahle skupina vznikla někdy na přelomu tisíciletí, vyhrála nějaké ty soutěže, čímž se dostala do povědomí širší veřejnosti. Nějaký čas trvalo, než natočili plnohodnotnou dlouhohrající desku, ale ta nás nyní vcelku nezajímá. My se budeme zaobírat první studiovou nahrávkou, kterou je klasické demo pořízené v roce 2003. V této době se ve velkém šíří jejich hit Runwave, později kapela natáčí Demo 2004, ze kterého je znám další hit – Easy To Go.

Demo 2003 obsahuje čtyři skladby s krásným čirým zvukem, což vzhledem k době vzniku není nic zvláštního. Schovává v sobě osobité pojetí rockové hudby v kontrastu se silným kořením elektroniky. Hudbě dominuje působivý dívčí hlas a především chytlavé melodie. Tu se zabrousí do ostrého rokenrolu (rozuměj ostrého, svižného, svěžího, líbivého), jinde zas do pomalejších vesměs experimentálnějších elektronických vod. A to jsou základní prvky, kterými kapela disponuje a nádherně si s nimi vystačí – ženský zpěv, elektronika, rokenrol. Výsledek je více než slušný, má co říci a nevidím důvod jej opomíjet, či jinak zastiňovat. Zejména hitovka Runwave mi vždy dokáže krásně zvednout náladu, však posuďte sami - ukázka: Runwave