Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hledat v Brazílii zajímavou, respektive pozoruhodnou kapelu je bezpochyby mravenčí práce. Když je na to čas, tak mne tohle hledání svým způsobem baví. Ačkoliv nemohu říct, že se prohrabávám kufrem plných sesbíraných prachem posvěcených kazet, cítím se při putování jinak. Jde sice o třídění jedniček a nul ze složky do složky, ale onen poslech je téměř stejný. Hudba zůstává uchována i tímto novodobým způsobem a já jsem jen rád, že se díky tomuto stylu dostalo několik těch klenotů až k mým uším. Jak jinak bych si mohl vychutnat Brazilce, kteří to se svými nástroji opravdu umí? V několika případech snad bude lepší mluvit i v čase minulém, jelikož ne všechny kapely / projekty, které nyní zmíním, fungují dodnes.

Ad Lustrum – Ater Nox

Začneme trochu volněji, éteričtěji. Ad Lustrum je jednočlenný projekt chlapíka, který si říkával Bergelmir, a který měl ještě pár v této chvíli nezajímavých bokovek. Tenhle člověk dal roku 2004 vzniknout třískladbovému demu s nepoměrně dlouhou stopáží pětatřiceti minut. Vysvětlením pro takovou délku je samotný žánr – drone doom metal. Není nutné se obávat nějakého sáhodlouhého mučení strun, nýbrž předem avizuji, že jde o smysluplnou práci, která má jiskru. Posluchače sevřeně lapí a pustí jej až na konci poslední skladby. Je to procítěná muzika se svědomitým přístupem, žádné pusté improvizování, ale cílená naléhavost. Pro připodobnění si dovolím srovnat první skladbu s Islanďany Sólstafir, když rozjíždí takovou 78 Days In The Desert.

Ukázka: The Hidden Astral Garden

Ataque Ou Fuga – Demo

Tuhle nahrávku dávám jako druhou zcela záměrně. Jde totiž o citelné provalení žánrových hranic. Ataque Ou Fuga se totiž topí ve vodách crustem načichlého punku. A ačkoliv se zprvu jeví jejich křepčení jako úsměvné, posléze se vám vryje pod kůži a začnete si tu jízdu docela užívat. Alespoň já jsem si tuhle desku oblíbil už v roce vydání, kdy jsem ji odněkud splašil, tj. 2008. Hudebně jde o fajnovou smršť s jasným tahem na branku, horší je to jen se zpěvem. Však ono s tím brazilským přízvukem to není žádná prča halekat slůvka plná vzteku a vypadat při tom opravdu naštvaně a ne jako hysterická mamina. Konec konců těch šest minut (sedm skladeb) za tu srandu přece jenom stojí a věřím, že i po dohrání nejeden pařitel bude mít chuť si divočení zopakovat. Takže konečný verdikt: mrštný punk s přesahem ke grindu a crustu. Možná že se tomu říká i power violence, nebo tak něco…

Ukázka: Sonho

Mystifier – Alesiter Crowley

Viděli jste film Gummo? Pokud ne, tak se mrkněte… stojí to za to… ale je to spíš pro silnější žaludky. Pokud jste to viděli, vzpomenete si na vynikající soundtrack? Ještě jsem žádný podobně našlapaný neviděl. Proč o tom mluvím zrovna teď? Mystifier totiž ke kompilaci přispěli skladbou Give The Human Devil His Due ze své třetí řadovky s šíleným názvem The World Is So Good That Who Made It Doesn’t Live Here. To jen tak na okraj jako připomenutí s kým máme tu čest.

Mystifier jsou aktivní do teď a to již od roku 1989, kdy o sobě dali vědět prvotním demáčem. Ten ovšem nemám a tak sahám hned po druhém demu z roku 1991, které je výmluvně pojmenováno: Aleister Crowley. Člověk by od takto pojmenované nahrávky čekal vydatnou porci tajemna a záhadných tónů a i když nějaký ten mráz po zádech snad přejede, vesměs se celá atmosféra topí v pitomém zvuku. Třeba bicí nástroje připomínají ladění rozhlasových stanic, kdy v neznámém šumu různé intenzity jezdíte kolečkem sem a tam. Zpěv pak zase dává tušit rozzuřeného chlupatého hlídače za plotem. Jediné, co lze tedy nějakým kloudným způsobem vnímat, je kytara, ačkoliv to zní, jako by na ní byl po celou dobu nasazen efekt flanger. Inu, takový už je úděl pásky. Na druhou stranu tento popis pozbývá platnosti, když kapela zvolní, ale takových skladeb / momentů příliš není. Pokud se nebojíte zvukové tyranie a se zanícením zájmem přece jen vstřebáváte jednotlivé písně, dostanete do rukou slušný materiál svižného thrash black metalu.

Ukázka: Mystifier (Satan’s Messengers)

Tiwaz – The Rune Of Victory

A teď něco, co je pro Brazílii jako zjevení – pagan metal. Opravdu nejde o žádné uctívání předků s pomalovanými obličeji pobíhající po deštném pralese, nýbrž o pagan metal toho střihu, jaký se hraje u nás v Evropě. Jakkoliv to zní bizarně, věřte, že (tehdy) čtveřice muzikantů si s tím poradila docela slušně. Demo z roku 2003 tak zní uvěřitelně a křečovitosti se bravurně vyhýbá. Jasně, jsou tam pasáže, kdy to prostě ulítne, ale v celkovém pohledu to jede razantním způsobem. Stěžejní pro takovou kapelu jsou melodie, které táhnou klávesy (avšak jen jako nezbytný doprovod) a bohatýrské zpěvy. Bicí sviští, kytary běsní a dohromady kouzlí prastarý black metal našich předků (nikoliv jejich předků, když jsou všichni rodáci z Rio Grande do Sul).

Okuste sami: Witch Eyes Ablaze

Zvažoval jsem ještě několik demo nahrávek, které se mi doma válí, ale nakonec na ně nedošlo. Některé z nich přesto zmíním:

Aamonhammer – Funeral rok 1987 – svým způsobem vkusná nahrávka, ovšem chtělo by to víc materiálu, než jen dvě skladby a intro. A to ani nehodlám zmiňovat formu zvuku, která je opravdu bídná. Ovšem něco to v sobě skrývá. Takové jemné kouzlo, které nenutí člověka celou parádu hned po pár vteřinách vypnout, ale setrvat do konce a třeba si to projet ještě jednou celé znovu.

Expulser – Bloody Cross Of J. Christ rok 1990 – kapela, která ví, jak se takové demo dělá. Hrubý, hnusný zvuk, nápadité riffy, xeroxovaná obálka s blasfemickým motivem. Škoda, že v současnosti již nefungují, sledovat jejich vývoj bylo docela zajímavé.

Apocalyptic Vaginal Grinder – Vaginal Apocalypse rok 2004 – prvotní opomíjená nahrávka grindové drtičky. Na této nahrávce ukázala, jak jde do čtyř minut naskládat sedm skladeb. Je to otřes a už teď vím, že si to zase dlouho nepustím. Jediné, co ke vzpomínce láká, je snad ten úchylnej obal.