Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
777 Babalon - Berashith

777 BabalonBerashith

Victimer24.6.2013
Zdroj: wav
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Semknutější pokračování temné cesty podzemím ve stínu děsivé atmosféry třídílného konceptu. Hutnější a bolestnější zvuková terapie.

Aktivita 777 BABALON je v letošním roce, tedy sotva rok po samotném vzniku tělesa, velmi ukázková. Po lednovém EP přichází na řadu nahrávka "Berashith", debutová placka, jejíž choré projevy zatím stále sídlí v digitálním odkazu, ale věci se mají pohnout k lepšímu, tedy k opravdovému fyzickému nosiči, který si tento slovenský projekt skutečně zaslouží. Přemýšlíte do jakých prostor se za těch pár měsíců 777 BABALON vymrštili? Odpověď je prostá, slovo vymrštili zaměňte za stylovější podkopali, neboť hoši zůstali v zetlelém prostoru ještě o patro níž, jako v případě EP. Pod povrchem se tentokrát odehrává hlubší, sklíčenější a po koncepční stránce semknutější děj, do kterého proniká více odhodlání ve vlastní schopnosti.

 

Třídílný koncept přináší hrůzyplný materiál, kdy každá z položek alba nese svůj úděl zmaru na velice dlouhé ploše. Počítejte s dvaceti až třiceti minutami na jeden kus, cesta je dlouhá, kalená náhledy do ostatních kobek, aby se vždy nakonec stáčela do osvědčené roviny. Syrové zvukové impulsy, patřičná hororová atmosféra, temný chorál prostupující chodbami a divoké skřeky, jež vyluzují zdi samotné jako důkaz, že přítomnost zla je na dosah. Mám pocit, že si chlapci tentokrát dali na celkové hodnověrnosti a provázanosti více záležet. Pokud bylo EP spíš jakýmsi testem prostoru, osahání si dostupnosti a možností chorých zvukových koridorů, novinka "Berashith" je už samostatnou ukázkou ambicí projektu.

 

Jako bych celou dobu ocital na samém dně sklepního systému, odkud jsou nejen žádné výhledy, ale dokonce žádná šance uniknout. Prostor je hermeticky uzavřen, i když se po jeho chladném povrchu dá toulat hodiny. Do drsné dark ambient polohy se občas zatnou zkreslené black metalové riffy a dají tak tušit, že právě tudy mají 777 BABALON namířeno a snad i v budoucnu bude docházet na podobná, věřil bych, že i častější spojení. Je to rozhodně ku prospěchu věci. Zvuk je neúprosnější, odcizenější, mohutnější a celkově plnější. Atakuje smysly a šíří se s oplzlostí sobě vlastní po stěnách, aby tloukl nebohého návštěvníka silněji, než kdykoli před tím. Musím se sklonit a říci, že tohle album mne rdousí a vyluzuje na mé tváři nehezké útvary, které nemají co do činění se stárnutím jako takovým, jako spíše s bolestnými grimasami, kdy už nejde zatínat stejné svaly až do padnutí, a tak tvář zůstane pod tlakem prostředí zohavena. 

 

Není cílem, abych v souvislosti s tímto albem mluvil o jakési ruchové dokonalosti, to ani není možné, protože na to je tady ještě místa a možností jak experimentovat dost a dost, ale takto bych si budoucnost 777 BABALON představoval. Chmurnou, plnou odstrašující přítomnosti, kdy jeden musí každou vteřinu přemýšlet nad probuzením, neboť tento sen nemůže přežít. Tíha událostí a zvukových pochodů je neúprosná. V posledním tracku jsem se sice občas přistihl, že působení už není tak silné a chvilkami jeho těsné sevření opadává, ale to nic nemění na mém jasném názoru. Svět 777 BABALON stojí za pozornost. Fans jej ocení, protizvuková jednotka přístupnější formy hudby si odplivne. Važte své činy. Já věřím tomu, že se na SK/CZ scéně objevil skutečně vhodný adept příštích očekávání. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky