Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy v polovině loňského roku ke mně doklopýtalo album Far vytvořené touto německou partou v roce 2006 a když se zamýšlím nad dosti velkou časovou prodlevou mezi jeho vydáním a mým poslechem, odpověď je celkem jasná – sám jsem v podobných vodách nijak zvlášť nepátral a nahrávka sama o sobě nemá ambice natolik vysoko, aby se dokázala šířit sama od sebe. Výsledkem bylo pár poslechů, konstatování průměrného stavu a produkce běžné rockové party, které lze přisvojit přídomky jako „electro“ nebo „pop“, a následné odložení ad acta. Co čert nechtěl, na počátku roku nového se ke mně dostala nahrávka další, tentokrát zbrusu nová, koncem ledna vydaná a začala se tiše ptát, co já jako na ni?!

Jak už jsem zmínil, A Life Divided jsou původem z Německa a dle skromných informací rozesetých po síti fungují někdy od roku 2003. Kromě dvou výše zmíněných alb mají na svědomí ještě jednu nahrávku oběma předcházející, Virtualized pojmenovanou a mnou nikdy neslyšenou. Hudebně se řadí mezi značnou řadu dnes populárních rockových uskupení, jejichž produkce je do značné míry podpořena elektronikou ať už více či méně zdařile. Dle všeho tato fúze doznává značného ohlasu u širokých vrstev publika a tak není divu, že podobných kapel lze vystopovat celkem hodně; ať už v samotném Německu (namátkou Evereve nebo poslední tvorba Lacrimas Profundere), či ve Finsku (Entwine, The Rasmus a další), ale samozřejmě i jinde. Návaznost na kolegy L.P. budiž navíc podpořena faktem, že kytarista Tony Berger a do nedávné doby i bubeník Korl Fuhrman se pyšnili účastí v obou kapelách.

Ona novinková deska vyšla na konci ledna, pojmenována byla Passenger a o její distribuci se stejně jako u Far stará německé vydavatelství AFM Records (Debauchery, Masterplan, Shakra aj.). Téměř pětiletá přestávka mezi jednotlivými deskami může znamenat mnohé, od problémů v kapele začínaje až po hysterickou manželku zpěváka konče. Důvod odmlky neznám (i když můžu spekulovat o vytížení muzikantů v jiných kapelách), ale i tak jsem k novince přistupoval s jistou dávkou zvědavosti a otázkou, kam se hudba za ty roky posunula. První pozitivní změnou je zkrácení nahrávky. Zdánlivě nevýznamná záležitost začíná nabývat na naléhavosti s pohledem na hrací čas předchozí desky – 72 minut podobné muziky je prostě hodně. Passenger je v tomto ohledu vstřícnější a posluchači dopřává celkem standardní porci 11 skladeb a tři čtvrtě hodinovou hrací dobu. Album se tak oproti předchozí rozplizlé nudě stává stravitelnější, čitelnější a uzavřenější v rámci svých vlastních možností.

Ovšem založit svou sympatii pouze na délce nahrávky by asi bylo trochu mimo mísu a tak detailnější sonda do hlubin desky je nezbytná. No hlubin, s každým dalším poslechem se mi potvrzuje, že tato hudba nijak do hloubky nejde a čekat od ní něco podobného s sebou přináší následné zklamání. Úvodní „Heart on fire“ celkem výstižně dokladuje následné skladby – silná elektronická aura, upravený hlas zpěváka Jürgena Planggera (s jistou dávkou fantasie napodobující Ch. Benningtona), jaksi suše a sterilně znějící bicí (snad nejhůře stravitelné v šesté „Doesn´t count“) a především dosti nevýrazné kytary – stále nemůžu pochopit, k čemu jsou v kapele potřeba dvě. Kompozičně se jedná o jednoduché, pomalejší a mnohdy až nudně táhlé skladby s výraznějším refrénem, který navozuje s větší či menší úspěšností jakousi hitovou náladu, a tak paradoxně asi nejdynamičtější a aspoň trochu živou skladbou je cover „Sounds like a melody“ od Alphaville. Zbytek materiálu osciluje mezi rádoby tvrdým rockovým pojetím a silnou elektronikou, takže pokud budete mít v druhé polovině čtvrté písně „Words“ pocit, že jste se ocitli na diskotéce nevalné pověsti … stále posloucháte A Life Divided. Snad proto si asi nejvíc užívám závěrečnou píseň výstižně nazvanou „The end“, která představuje lehce recesivní retro přístup ne nepodobný některým skladbám na poslední nahrávce Pain Of Salvation. Alespoň nějaký záchytný bod. Co se týče textů, do těch jsem se ani nepouštěl; nezbývalo sil a poznámka v promo materiálu, že jsou o hlavních rysech existence – love, suffering and death – mě dokonale odradila.

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že novinka Passenger nikterak nevyniká a dle mého soudu tomu tak skutečně je. Přesto se jí dost pravděpodobně bude dařit, protože na první poslech působí značně přijatelným, optimistickým a líbivým dojmem. Je to asi stejné jako s krásnými tvářičkami některých dívenek, za kterými se skrývá už jenom zcela prázdná hlavička. O úspěchu kapely svědčí i její letošní vystupování po boku Apocalypticy a zvolení Passenger coby alba týdne v německém rádiu Rock Antenne. V tom bych asi viděl jádro problému – je to album na týden, další týden totiž přijde další a hned potom zase další. Pak se těch týdnů dá dohromady víc a Passenger zní už jen někde z dálky.