Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Šest let od poslední láhve tvrdého alkoholu je dlouhá doba, už byl ten nejvyšší čas znovu probudit vrozenou nenávist ke společnosti. Jednou nohou ve finské vodce a druhou ve švédské trojce. Pesonen poukazuje na odvrácenou stranu tolik příkladného života ve Skandinávii, kdy je další přísun alkoholu člověku blíž, než vzorně poskládaná sada pyžam a kapesníků v zánovní skříňce IKEA. Není vhodná chvíle si hrát na vzorňáka a jedince na vysoké úrovni, který s přehledem organizuje svůj život a těší se dobrému zdraví. Je zima, dlouhá a depresivní. A ty noci... Mentalita je narušena, narušen je i chod normálního žití. Běžná spokojenost je ta tam a člověk se mění v psychopata, co nenávidí svět kolem sebe a hodlá vás potrestat.

Z rakve se krabatí potutelný úsměv hlavního protagonisty, zrovna do sebe obrátil další litr lihoviny a potvrdil tak rozpad osobnosti. Ale ne, tahle deska nebude o nadhledu a divné tváři z první stránky komiksu. "...Want You Dead" je neúprosná a ideálně nastavená hladina agresivní misantropie, která se v hlavě formovala dlouhých šest let a teď už zkrátka musela ven. Temná, plazivá hmota, kterou prostupují ostré vokální výlevy, občasné dronující vazbení a výmluvně útočná ambientní černota, která utápí svou hrdost v záplavě pesimismu. V rytmu narušeného maršíku a alkoholických eskapád. Nová deska postrádá neoklasický nadhled (až na pár momentů - viz například vzorek pod článkem) nad noisujícím podchodem pomočených zdí, o to více je věrna drtivému protnutí ambientu s industrialem a otáčí svůj zmar na tu nejtemnější možnou míru. Konec vzdychání, vem roztřesenou rukou svou zbraň a ustřel si dekl. A ještě než tak uděláš, nezapomeň ten povznášející úmysl doporučit svým známým. Měli by tě pak lépe následovat. Tak na zdraví! Vlastně... dovi!

Sotva nás album pozve do svých útrob, připadáte si jako po pás v bahně se brodící dvojka SunnO))), která pod pláštěm tajně skrývá kulomet a v kapse se místo čerstvě ubalených špinek leskne zbrojní průkaz na jméno Pesonen. Ploužení se pomalu mění v pochod a nepřítomný výraz smutného doomaře v hezky nabroušeného esesáčka. V druhé skladbě "Vittumainen Yksinaisyys" si to maže bitevním polem, ač v záchvatu a děsivém poblouznění, kdy mu vodka cuchá nervy a on upadá do komatu. Ocitá se mdlobách a hlavně až kdesi v roce "1974". Chvíli tiše mluví ze spaní a až v další zdroněné vizi apokalypsy "Firman Isoin Puliukko" zařve ze tmy další porci svých mimořádně těžkých frustrací. Pod tíhou nadvlády tmy a zkoušení organismu. Je na pokraji sil, vyčerpaný a neskutečně rozezlený na celý ten hodný a hezky nalajnovaný svět kolem. Postupně se přitvrzuje a mlátí kusem železa do kroku, kdy vojáčkovy botky už musí být notně prošmatlány a jeho nohy hyzdí puchýře. On sám už jen kroutí obličej a vydává z hrdla hrozné zvuky neschopen duševního zdraví ani myšlení - "Lapi Elaman Helvetin". Až pak znovu podlehne a ulehá do bláta. Už není co pít, už není co klít, jen mlčky civí do prázdna a občas cosi zašeptá. Kraj kolem není vidět, kraj kolem je "Sairaus...Katkeruus...Kuolema" - kraj kolem je nemocný, hořký a znamenající smrt. Poslední vzepjetí přijde v "Totaalinen Kaaos", kde se opakuje kombinace řinčící temnoty a hulákání Pesonena, ale pak už nastává definitivní dno a konec. Destrukce sebe sama a vás všech okolo je ukončena. Spěte sladce.

Je fakt, že tuhle hlukovou extravaganci nevezme za svou jen tak někdo a mnohý ji odkopne jako prázdnou flašku od piva, ale zasvěcení ví o čem, a hlavně o kom, je řeč. Karjalan Sissit měli vždycky nervy na pochodu a kdo chtěl zúročit své špatné dny a momentální stavy úzkosti, dostal vhodného společníka na putování dnem i nocí. Tedy hlavně nocí. V odrazu zvukového marše šílenství a vlastního úpadku. Novinka Karjalan Sissit je hodně drsná a hodně nasraná. V současnosti není problém prohlásit, že takto ještě Pesonen nevyšiloval, i když je pravda minulosti možná trochu někde jinde. Každopádně hustota sklíčení je na maximu a tak to prostě berme.