Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Million Dead Birds Laughing - To the Ether

A Million Dead Birds LaughingTo the Ether

Garmfrost22.3.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Surová bestialita To The Ether je srážkou deathu, disharmonického HC a kabaretního doomu

Nové album australských technických šílenců A Million Dead Birds Laughing To The Ether dokazuje, že je dobré občas dát na doporučení některých kamarádů, kteří neustále hledají nová a méně známá jména (zdravím, Jobe!). Kapela mixující dosti neotřelým způsobem tech/death s grindcorem a pořádnou porcí psychedelie stihla za necelých deset let vydat čtyři alba plus jedno EP. Při zběžném průzkumu se od svého původního zaměření fest odklonila, což já osobně kvituji s povděkem. Neznamená to však, že by předchozí záseky byly špatné. To ani náhodou. Jen v sobě postrádám tu pravou grindovou náturu.

 

Zaráží mě, že kapela takové kvality jakou bezesporu A Million Dead Birds Laughing (AMDBL) je, není zaštítěna žádným labelem. Znamená to, že se AMDBL cítí být součástí totálního undergroundu, nebo se o sebe umí postarat bez cizí pomoci. Ať už je tomu jak chce, kapela má slušné renomé a když už se dostala i k uším omezeného pisálka z malé zemičky uprostřed Evropy, zřejmě kluci ví, co činí.

 

amdbl

 

V sestavě AMDBL jsem ke svému překvapení našel Daniela Preslanda z Ne Obliviscaris a chlapíky z parádních Hadal Maw. To se pak nemůžu divit, že To the Ether je takové, jaké je. Nechme ale už mého tlachání na téma neznalost, ignorantství (vše já!) a pojďme se mrknout na podmanivou velikost nového počinu podivínských umělců AMDBL.

 

Kdo ještě neslyšel a čte tyto řádky, začíná zřejmě tušit, že se jedná o těžko zařaditelnou nahrávku, se kterou má jeden potíž a druhý nezměrnou radost. Grindcore oproti starším nahrávkám z hudební mozaiky v podstatě zmizel. Na jeho místo se vetřela psychárna, něco jako ambient či avantgarda a teatrální kabaret. Frontman Adam Stewart podporovaný kytaristou Benem Boylem narval do už tak jedinečné skládanky bohatou škálu hlasových kreací všech možných barev. Umí dokonale křičet i zpívat. Přednáší i sípe… Jede v mnoha liniích, takže se občas stane jedním z nástrojů a jindy na sebe strhne veškerou pozornost. Ostatní se nenechávají zahanbit. Rytmicky grandiózní dvojice Presland s Nickem Rackhamem nedělá pouhé křoví, ale naopak Boylovi podtrhuje půdu pod nohama, nutí ho k ještě děsivějším kreacím, až se vše bortí, exceluje, vybuchuje… a přitom všichni umí vyklidit pole synťákům, pazvukům a sólovému Stewartovu deklamování.

 

To the Ether otevírá disonantní prda Martyrdom in the Fourth Dimension, která vás rozseká bez naprostého pardonu. Surová bestialita je srážkou deathu, disharmonického HC a kabaretního doomu, ve kterém jako bych slyšel La Masquerade Infernale. Haha! To jsem se vytáhl, když první, co mě napadne, je ikona avantgardy. Spíše se s velkou dávkou rezervy přidat ke stylové rodině šílených „hácečkářů“ typu Plebeian Grandstand, Deluge atd. Ne, vážně, AMDBL ke své muzice přistupují vskutku po svém a jestli já pro své zjednodušení slyším, co slyším, je to pouhé zdání. Kapela možná zobe, co kde slyšela, viděla nebo cítila, ale pak to celé zprzní k obrazu svému. I následující skladby pokračují v podobném směru, tu s menší tu větší měrou extrému. Šok a pád do nikam přichází s pátou Dim. Psychicky vás rozebere na malé součástky, těm divnějším z nás nebo těm, kdo hledá cesty z konvence pryč, bude taková odbočka plně vyhovovat. Kdo ovšem čekal, že návrat ke kratší stopáži ve skladbě Abyssal Comfort and Woe znamená metalový, respektive corový nářez, pěkně se plete. Ten se vrátí do hry až v Pink Smoke // Vacuum Rot. Další dvě jsou zase plně v režii divadla, psycha a úniků jinam. Kratičký náznak divokého rambajzu mizí nenávratně se závěrečnou a zároveň titulní To the Ether, která se s posluchačem rozloučí ve zdánlivě příjemném konejšivém duchu.

 

 

Vlastně ani nevím, jestli mám nahrávky typu To the Ether rád nebo je nenávidím. Rozkopávají mé zažité představy a nutí mě postavit se jim nebo plaše utéct. A protože jsem tvor, který neutíká, pokaždé svým představám nastavím zrcadlo a položím si otázku, zda mám raději výzvy nebo teplý chlíveček. Odpovědí bývá, že obě polohy jsou mi blízké a ani bez jedné si nedokážu představit život. To the Ether je důvodem, kdy jsem nadšený, že miluju hudbu, respektive umění. A že se stále vyvíjí, ať už to ve výsledku vypadá, jak chce…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 23.3.19 10:02odpovědět

Milion mrtvých ptáků je vážně dobrá škodná v revíru metalového zběha. Moc se mi to zamlouvá.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky