Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skupina samorostů srocených kolem Joshe Grahama sice bude vždycky spadat mezi následovníky velkého odkazu Neurosis. Jejich devízou je ale vlastní a snadno identifikovatelný styl, který má v dílně velkých mistrů pouze svoje základy. Což je v záplavě dalších mužů na stejné palubě velmi záslužné, neboť právě pro takové jsou připraveny záchranné čluny a plavací vesty. Tedy, až bude nejhůř. Nejhůř ale zatím není a tahle kapela to moc dobře ví. A Storm Of Light mají v zásobě už pět alb, z nichž mi jen jedno nesedlo a mám k němu pár slov níže. Letos se jede dál. Anthroscene právě v těchto dnech vyslalo do světa své první signály a snaží se ukázat, že tam, kde bouří světlo, je pořád vidět místo, odkud si lze lecos vzít a cesta k němu není složitá. Nejdřív ale slíbený návrat do minulosti.

"Nations to Flames" bylo albem, které nabouralo podstatu A Storm Of Light. Možná až příliš rychle a nekontrolovaně vyslalo kapelu vstříc novým horizontům a poztrácelo při tom dost ze svých zásad. Jako by kapela najednou znejistěla a když už se rozhodla absorbovat nové prvky a trochu pozměnit styl vyjadřování, tak to sebou přineslo akorát dojem uspěchání a zlé zahrávání s vlastní identitou. "Nations to Flames" není úplně blbá deska, ale blbě vyjádřená. Místy až moc opisuje od ostatních, což se k A Storm Of Light vážně nehodí. Postrádá schopnost podniknout s posluchačem detailnější průzkum, neboť tohle nemá v povaze. Je povrchnější, než bývalo zvykem. Jako v případě "As the Valley of Death Becomes Us, Our Silver Memories Fade", které zdobilo maximálně podrobné sdělení, kdy bylo možné hltat každý nový tón a suše věřit suché pravdě. Suché, úderné a konstruktivní. "Nations to Flames se dalo jinou cestou"...

A novinka? Ta je v tomto směru ponaučením. Právě ona je tím pojítkem mezi klasikou a modernou, do sucha vytřeným podlažím a futuristickým kanclem s třpytkami na kobercích. Ve srovnání s předchůdcem je Anthroscene barevnější, živější, ve stálém otevření k novým prvkům, ale se schopností chovat se zas víc podomácku a přirozeně. Kdyby bylo na mě, klidně bych Nations to Flames v přehledu diskografie vynechal a hned se hrnul k Anthroscene, protože právě ona představuje onen chybějící článek, můstek pro lepší schůdnost a orientaci. Minulá změna byla trochu jako pěst na oko. Symbióza surovosti kamenných soukolí s rockovým feelingem a ozvěnami moderních technologií sama o sobě surová není, ale poměrně snadno vstřebatelná. Tahle deska je o dokonalejším spojení, o starých dobrých i nových dobrých A Storm Of Light. A o dobré volbě si tohle spojení konečně užít.

Anthroscene rozplétá zajímavý příběh. Odkrývá škvýry a výřezky ve skladbách, kde se zdá, že je vše jasně dané a nemůže se nic stát, natož překvapit. Atmosféra alba ale postupně nabývá na rozměrech a zarývá se hlouběji do paměti. Když odhlédneme od tradičně apokalyptického prostředí, neb náš svět se hroutí a vše je v nepořádku, tak bych se rád dotýkal hlavně hudebního tématu. Z celkového pohledu A Storm Of Light nikdy neustrnuli, jen sešli z cesty. A Anthroscene je ta deska, která je na tu cestu vrací. Ze začátku tomu příliš nenapovídá, ale pocitově se vyvíjí a nakonec prozradí, že její charakter je zdravý. A to je ta nejdůležitější informace. Zmíněná hlazená surovost nepřetéká jinam a byť je dál, než v začátcích kapely (pochopitelně), je pořád stejně tam, kde má být. Doma. Tam, kde za okny hoří svět, naše budoucnost a ostře rockerská teorie o zániku lidstva. Post metalové schody A Storm Of Light jsou znovu bez problémů schůdné a den za dnem méně kloužou.

Dny nás všech jsou pomyslně sečteny, ne ovšem dny téhle kapely. Ta nepovstala přímo z popela, neboť její duše nezhořela, ale stojí vzpřímená a má v očích tu starou jiskru. Starou a taky trochu (dost) té nové, samozřejmě. Ve finále jsem tedy spokojený. Dostal jsem zpět svou oblíbenou hračku, se kterou se dobře dusí naděje a škrtí chvíle bezstarostného mrhání časem. Navíc je zpět její ohebnost, která zmizela kdo ví kam a pět let jsem ji postrádal. Že je zase zabalená v krabičce, které chybí trochu vkusu, na to už jsem si zvykl. Jistě, z fotografie lze vystopovat dané poselství a vzájemně se přitahující protiklady, ale tohle prostě koušu jen těžce. Ach jo... doporučit ale Anthroscene jednoduše musím.