Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Storm Of Light - Nations to Flames

A Storm Of LightNations to Flames

Jirka D.3.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 + SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Tahle deska ohromí při prvotním seznamování, je hlasitá, úderná, rázná a bez problému roztočí otočnou židli, ale nejde o nic jiného než o studiový fígl a hromadu zvuků, o jejichž pravém účelu lze jen pochybovat.

Poprvé v historii A Storm of Light mám dojem, že se kapela ostřihuje od pupeční šňůry Neurosis a zkouší se už naprosto sebejistě postavit na vlastní nohy. Sebejistě? Už v Redakčních ozvěnách jsem psal o inspiracích u Ala Jourgensena (u skladeb „Omen“ a „Disintegrate“ zcela nepopiratelně), v druhé „Apostles of hatred“ mi před očima mávají červeným hadrem Mastodon a třeba v takové „Dead flags“ jakoby kytara vypadla z Flynnových Machine Head. A když už jsme v tom ohni, dodejme, že blbější obal jsem u ASOL ještě neviděl. Představa ve dvanáctipalcové velikosti ve mně vyvolává nálady lumíka v těžké depresi.

 

A teď jinak. ASOL bezesporu nahráli svou nejrychlejší desku, moje první dojmy čeřily jen výše zmíněné reminiscence na jiné kapely, ale celkově vzato jsem si tuhle nahrávku v době, kdy vyšla, užíval jako žádnou jinou a snídaně v práci patřily vždycky jí. Zrychlení skladeb, vokální proměna, zjednodušení kompozic, skvěle zboostrovaná kytara, to všechno tvořilo jednoduše stravitelnou a euforicky přijatelnou směs, výborný soundtrack pro chvíle, než se objeví šéf a nad obzor vyjde slunce (nespojoval bych to).

 

A teď ještě jinak. Album jsem poslechl skutečně pečlivě a dokonce porovnával na dvou CD přehrávačích, jen tak pro klid duše. Mohl bych jej prohlásit za slisovanou sračku a tím věc utnout – naprosto nevýrazné refrény, ustřižené činely, ve skladbě „Dead flags“ zbídačený zvuk tamburíny, ve třetí „The fire sermon“ úplně rozsekaná kytara (nejslyšitelněji 3.30 až 3.45), zcela nekonkrétní baskytara suplovaná jakýmsi nevýrazným mručením, které slabší aparatury vůbec nezachytí a ty lepší rozpliznou do podivného dunění – ale problém vidím ještě někde jinde. Zvuk téhle desky je především velmi komplikovaný, zahlcený, seskládaný z mnoha stop, do mnoha vrstev a zcela necitlivě namíchaný do jedné neskutečně nepřehledné plochy. Tahle deska ohromí při prvotním seznamování, je hlasitá, úderná, rázná a bez problému roztočí otočnou židli, ale nejde o nic jiného než o studiový fígl a hromadu zvuků, o jejichž pravém účelu lze jen pochybovat. Při poslechu poslední desky Cult of Luna všechno sedí, zde se ale objevují a vrství zvuky a hlasy zcela náhodně, bez zjevného cíle a smyslu (typicky v „All the shining lies“), rozkryjete kytary, modulovaný vokál, bicí (spíš to, co z nich zbylo), možná tu baskytaru a pak vám zbude ohromný balast v pozadí, který dělá tuhle desku mohutnou, plnou, ale určitě ne dobrou.

 

Proč to všechno píšu? Při posledním poslechu jsem si zkusil odmyslet všechny nánosy a zmíněný balast, který stejně naživo nikdo nedá, leda s přenosnou elektrárnou, a zbyla mi taková celkem nevýrazná kostřička skladeb, které už mají problém zaujmout. Najednou mi začala vystupovat na povrch samotná struktura songů a především fakt, že nic moc zajímavého se vlastně neděje, že spousta motivů se jen recykluje, opakuje, bez gradace, bez přidané hodnoty a bez kumštu, který bych tak nějak očekával. Že prvotní ohromení mizí a zbývá jen syrová realita, která – a to si podtrhněte – není vůbec marná, ale určitě ne skvělá. Jde prostě o desku, kterých je dneska dost, přežijí jen ti nejlepší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 4.11.13 18:29odpovědět

Sdílím vaše reakce hoši. Ta deska se tváří, že má hodně co nabídnout, ale jak se jí člověk proplétá, najednou se mu splaskává před očima a zbude z ní jen pocit, že na ní nic moc není. Minulé album bylo fakt třída. Chovalo se totiž úplně opačně. Před očima rostlo...

Ruadek / 3.11.13 11:17odpovědět

Nic si nebudu nalhávat, ani mě deska nijak nepohltila. Údernost a intenzita jsou na první poslechy velké ale postupně to vyšumí, jakmile chci od desky postupem času něco víc. Z kapely mám pocit, že se chce hnout možná až příliš někam dál ale že právě tou nutnou potřebou o posun ztrácí to, co na ní bylo unikátní.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky