Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Swarm Of The Sun - An Empire

A Swarm Of The SunAn Empire

Jirka D.18.11.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Rozsáhlá a trpělivě vystavěná nahrávka, s níž buďto ztratíte kontakt hned při prvním poslechu, anebo ji začnete podléhat a nevytěsníte ji z hlavy.

Psali jsme o nich a nevím, proč mě to vždycky tak překvapí. V běhu času a množství nahrávek, které člověku projdou hlavou tam a ven se jedna taková ztratí jak kapka rosy v moři; nejde udržet všechno a skoro bych řekl, že nejde udržet ani těch několik málo skvělých. Zkuste si vzpomenout na svých pět nejlepších desek z loňského roku. A nebo toho předloňského. Jste v koncích? Já tedy ano.

 

A Swarm of the Sun je kapela tak na půl úvazku. Dvojice muzikantů ze Stockholmu se porůznu obklopuje dalšími spoluhráči a sem tam něco vydá, což přeloženo do řeči čísel (čísla mám rád) znamená čtyři desky za nějakých sedmnáct let existence. A to není mnoho. Čtyři pět šest let prodleva mezi alby není nic neobvyklého, a tak snad nepřekvapí, že poprvé a doposud naposledy jsme o nich psali kdysi dávno v roce 2015, kdy jim vyšla druhá řadovka The Rifts (Victimerovu recenzi zkuste ZDE). Načíst v ní můžete především to, že jde o kapelu žánrově usazenou v post-rockových a post-metalových sférách, a to s důrazem na atmosféru a spřízněností třeba s takovými Junius. Aspoň tak to tam píše Victimer a nelze s ním než souhlasit, byť těch podobností by se dalo najít určitě ještě pár. Stejně tak tam píše něco o tom, že album je to docela dobré, ale určitě ne zlomové a vrcholové, což si každý musí posoudit sám. Nelze mu upřít silné a podmanivé momenty a taky plochy, po kterých se dá myšlenkově toulat snad až příliš snadno.

 

A Swarm of the Sun

 

Posun v čase s sebou přinesl jednu zásadní změnu, a to výrazné prodloužení kompozic. Následující, třetí album The Woods bylo postavené na pouhých třech skladbách, ale jejich délky mezi dvanácti a třinácti minutami byly oproti jejím předchůdcům změnou charakteru a tenhle vývoj dále pokračuje. Novinková deska An Empire jde ještě dál a naprosto upřímně si přiznejme, že kdo se hned v úvodu neobrní trpělivostí, ještě během první skladby stáhne ocas mezi nohy a odporoučí se k poslechu Motörhead. A bude mít moje plné pochopení.

 

Ti ostatní půjdou dál a pevně doufám, že postupně začnou nahlížet na album nejen s pochopením, ale postupně i se vzrůstajícím zájmem a nakonec třeba i s nadšením. Proč? Třeba pro tu trpělivou pečlivost, s jakou autorská dvojice přistupuje k postupnému budování celkové atmosféry nahrávky, která je v důsledku nesmírně silná a vyloženě pohlcující. Jak moc ta trpělivá pečlivost je? Tak třeba v první, sedm a půl minut dlouhé skladbě se nestane skoro nic. Tempo připomíná umíráček a nebýt varhan v závěru, jakoby se nic zvláštního nestalo. A přesně v tomto duchu pokračuje i skladba druhá, a to dalších několik dlouhých minut, než se začnou dít věci. Než na vás začne padat samo nebe, a vy si uvědomíte, že tyhle nástupy si nic nezadají s praotci toho všeho Neurosis a že ta tíha a abrazivnost v mnohém převyšuje dnes už poněkud unavené Godspeed You! Black Emperor. V ten moment jste se srdečním tepem z nuly na sto za pár taktů a přitom si jasně uvědomujete, že to není ta běžná a tisíckrát ohraná žánrová šablona post-metalových kapel. Že by něco nového? Až tak odvážný bych ve svých tvrzeních nebyl, ale svěží a neotřelé uchopení v tom slyšet určitě je.

 

Album pak pokračuje ještě velmi dlouhou dobu a má své vrcholy, ale i rozlehlá údolí, jimiž se procházet dává smysl v kontextu desky jako celku, pokud jste připraveni na kontext dlouhý víc jak sedmdesát minut. Nebude to pro každého a nebude to pro každou denní dobu. Nároky na plnou účast při poslechu jsou nekompromisní a pokud máte raději instantní řešení, najdete jich kolem sebe hodně a určitě to nemusí být krok vedle. Junius mohou být velmi důstojnou volbou, jsou skvělí a jejich odkaz tady slyšet je hodně. Možná si vzpomenete i na Gazpacho, jejich nástrojová koláž a délka kompozic jakoby prosvítala v mezerách skladeb A Swarm of the Sun jako ranní úsvit. Může být. Může být i to, že nakonec dojdete k závěru, že by tohle album šlo zkonsolidovat na dvě třetiny délky a možná i na polovinu a byla by to svěží, přímočará pecka. Jenže čím víc ho poslouchám, tím víc jsem přesvědčen, že jeho délka, jeho rozlehlost a rozsáhlost má své opodstatnění, svůj účel a smysl. Ale nebudu si myslet vůbec nic špatného o tom, kdo v něm něco podobného nenajde.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky