Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abbey Ov Thelema - Liber DCLXVI

Abbey Ov ThelemaLiber DCLXVI

Victimer19.6.2014
Zdroj: CD digipak (WRAITH016) / promo od kapely
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: ABBEY OV THELEMA se dali na ryzí avantgardu, ale pocit velkoleposti kazí jistá křečovitost.

Dostalo se mi do rukou jedno trochu starší dílko, ale snad na jeho připomenutí není úplně pozdě. Cca rok stará nahrávka zachycuje slovenské kočovníky svévolně se pohybující po avantgardně metalové sféře symfonie, která dává průchod potřeštěnější hudební produkci, než tomu bylo v minulosti. Delgrast už nespolupracuje s Vilozofem, jeho partnerem se stal Quadrun, zapálený to muž pro podobné choutky, jenž připutoval ze sousedního Polska. Pominu-li docela povedený digipak, výsledkem je koncepční práce, kde se po hudební stránce setkává kovový materiál s nespočtem všemožných zvratů, tmou ambientních vln a nutnými atmosférickými složkami na bedrech okázalé dramatizace. Slova jako bláznivý nebo nestravitelný budiž termíny, které mohou podobnou nahrávku v dobrém i zlém v klidu následovat.

 

Téměř osmdesát minut je silná káva i pro jiné inteprety, v případě ABBEY OV THELEMA to znamená maximální soustředění, které není tak úplně možné, neboť je mysl mnohokrát za poslech strhávána jinými směry. Je to holt těžké sousto k pohodlnému strávení na pomezí slastného odpoledne a nerušeného večera. Na druhou stranu albu neschází ani poměrně solidní dávka uvolnění, naopak docela častá vyklidněnost je na místě a je dobré ji tu mít, protože odpočinku od tohoto galaktického randálu je zkrátka někdy třeba.

 

Jsme svědky komplikované stavby jednotlivých skladeb, kterým vládne chtěná nesouhra a jakýsi vesmírný balet s přelámanými údy nad malostí reálného světa tady dole. ABBEY OV THELEMA se vznášejí, křepčí svou pronikavou avantgardou nahoře v mezihvězdném prostoru a noří se do jeho temných hlubin, stejně jako filosofují nad jeho nekonečností. Chlapci se už v minulosti vyjádřili, že hranic v jejich pojetí netřeba, a to se zdá být na místě, byť je zaměření cíleně avantgardním směrem evidentní. Je tu příliš mnoho dobrých věcí na to mluvit o nafouklé bublině, ale přichystat se na komplikace a jistou bolest je nutné. ABBEY OV THELEMA jistě nenahráli nikterak špatné nebo pocitem nedotažení trpící album, ovšem vyznat se v jeho nevyzpytatelnosti trochu ubírá z výsledného dojmu. Je to taková hra na šlechtický stav a producírování se v krásných šatech, ze kterých ještě čouhá sláma a sedlácký původ. Nic proti...

 

 

Hlavní nedostatek spatřuji v dojmu jisté umělosti a tím pádem neživosti, která celkový prožitek vesmírného proplouvání kazí. Proplétat se chirurgicky (ne)přesnými zásahy do těl nebohých posluchačů je účinné asi tak na padesát procent. Skladatelská potence projektu je znatelná již z minulosti, nejinak je tomu dnes, ale odrazující zvukové neduhy a automatický bubeník stále buší do hlav nepříjemnou palicí, která v honosně působícím materiálu dělá poměrně paseku a je hlavním nepřítelem. Už tak složitá záležitost je rázem ještě složitější a od chtění objevovat je příliš blízko k trvalému zavržení. Například klavírní etudy všeho (zde většinou jednoho) druhu nechci nějaký ten pátek slyšet.

 

S jistými problémy jsem se potýkal po celou dobu degustace této desky. Čas od času si v ní libuji, ale je to jen díky jistým úsekům, které mi dodají pocit opravdové euforie avantgardního preludování. Jindy jsem spíš na vážkách a příliš často zmatený. Tohle dílko může mnoho lidí nadchnout, jiní je nepochopí a mnozí si postesknou nad jeho "umělohmotností". Viděno optikou celku, jistě nadprůměrné album, které ovšem svazují neduhy a je to škoda. Ve vší své velkoleposti a snaze o barevnost by mohlo dopadnout o pěkných pár délek lépe. Minulá nahrávka mi přišla zábavnější, i když se netvářila tak sebejistě a byla diametrálně jinde.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky